Ztracený přítel (DOKONČENO)

Kapitola 11: Kaden

Od doby, co přišel přijímací dopis z Dánska, uběhl už týden. Máma ho dokonce pověsila na ledničku a pokaždé když kolem něj projde, kouká na něj jako na svatý obrázek. Všichni jsou z toho tak nadšení, ale moje nadšení se stále ještě nedostavilo.

Ano vím, že to pro mě je obrovská příležitost, kterou bych v žádném případě neměl jen tak přejít. Taková příležitost se naskytne jen jednou za život. Pokud do Dánska neodjedu, vím, že toho budu jednou litovat. Jenže moje rozhodnutí se doslova mění den, co den, no možná i co hodinu. Chvíli jsem si naprosto jistý, že odjedu. Byl bych schopný okamžitě nastoupit do letadla a odletět. Jenže pak si uvědomím, co všechno bych tady musel nechat, a hlavně kolik lidí by tady zůstalo. Jediným spojením by se stal Facetime, ale kvůli časovému posunu by to bylo stejně na nic.

Nejhorší na celé té mojí nerozhodnosti bylo ale to, že se nebezpečnými mílovými kroky blížilo datum, do kdy musím odmítnout nebo přijmout místo. Říkám, že se blíží, ale vlastně je to zítra. Jenže kvůli časovému posunu, musím ten email poslat už dnes.

A tak tady sedím a předstírám, že pracuji na projektech do školy, ale místo toho sleduju kurzor, který bliká na bílém pozadí a čeká na slova, která mu nadiktuji. Probodával jsem tu blikající zrůdu pohledem. Adresu i předmět jsem měl vyplněný už dobrou půl hodinu, jen samotná zpráva se ne a ne objevit.

Promnul jsem si rukama oči, zhluboka se nadechl a podíval se z okna. Venku dneska nepanuje zrovna nejhezčí počasí jako v předchozích dnech. Kapky deště líně stékají po oknech a jen napomáhají mé depresivní náladě. „Tak fajn" řekl jsem nakonec. Musel jsem to říct nahlas, abych měl pocit, že je to definitivní, protože tohle musím udělat. Otočil jsem se zpět k počítači a začal psát:

Dobrý den,
jsem neskutečně nadšený z nabídky, kterou jste mi předložili. Je pro mě velkou ctí být přijat právě na vaši univerzitu. Snil jsem o studiu u vás už pěknou řádku let. A proto by odemne bylo naprosto nevhodné, kdybych tuto nabídku nepřijal.

Tímto emailem přijímám stipendium, které jste mi nabídli a rád nastoupím do nového semestru. 

Děkuji jsem vám neskonale vděčný,
Kaden Evans

Klikl jsem na tlačítko odeslat dřív, než jsem si to stihl zase rozmyslet. „Tak a je to definitivní" pomyslel jsem si, „stěhuju se do Dánska." Při těch slovech mě bodlo u srdce. Pojedu téměř přes půlku planety na místo, kde jsem nikdy dřív nebyl a budu ho muset přijmout na čtyři roky jako svůj domov. Naštěstí se na univerzitě vyučuje v angličtině, protože představa, že do toho všeho bych se ještě musel naučit dánsky nebo německy mě děsila.

Vstal jsem od počítače a sešel dolů. V domě bylo hrobové ticho, rodiče byli na nákupu, a tak jsem měl celý dům pro sebe. Vyšel jsem ven na verandu. Naštěstí jsme tady s tátou postavili střechu, takže jsem tu mohl klidně stát i v dešti. Kdybyste se díky nějakému kouzlu teď ocitli vedle mě, mysleli byste si, že jste v Anglii. Protože tenhle déšť je přesně pro tento stát typický a rozhodně ne pro Ameriku. Studený vítr se mi dostával pod rozepnutou mikinu a já jen tak stál a díval se před sebe.

Hlavou mi létaly myšlenky typu, jestli jsem neudělal chybu, když jsem ten mail poslal, nebo že mám být šťastný a pomalu začít balit kufry. Věděl jsem, že teď už to rozhodnutí nezvrátím a že se musím začít soustředit na maturitu. První zkoušku mám skládat už za čtrnáct dní. Asi bych měl být z toho nervózní, ale zatím mi to vůbec nepřipadá, jako něco, co by se mělo doopravdy stát. Až maturitní období skončí, přijdou ty nejdelší prázdniny v životě. Prázdniny tak dlouhé jako žádné jiné, ty, na které se všichni těší. Jenže mě při pomyšlení na ně, bodlo u srdce. Budou to moje poslední prázdniny strávené tady. A to jen část z nich. Do Dánska, podle toho, co psali v dodatcích u dopisu, musím odletět už začátkem srpna. To abych si prý zvykl na tamní prostředí, aklimatizoval se a vyřešil všechny potřebné záležitosti. To znamená, že délkou to budou prázdniny na měsíc a půl.

Chci tohle poslední léto prožít naplno. Mít spoustu zážitků, na které pak budu moct vzpomínat, když se mi bude stýskat. Chci co nejvíc času strávit se Zoe, protože jsem věděl, že až odletím, už ji pravděpodobně nikdy v životě neuvidím. Tahle myšlenka mě žrala zevnitř za živa. Ano určitě si každý řekne, že v dnešní době si můžeme dennodenně volat, ale čtyři roky bez jakéhokoliv skutečného kontaktu jsou dlouhá oba. Ano, doufal jsem v to, že se nám to podaří, že pokud tady bude volno přiletí za mnou a já přiletím zase v tom mém. Jenže strach z toho, že počáteční nadšení časem zmizí, mě děsil čím dál tím víc. A nemohu po ní chtít aby na mě čekala čtyři roky, to by bylo totiž sobecké. 

Taky musím přijít na způsob, jak jí to vlastně řeknu. Tohle mě trápilo nejvíc. Nemohl jsem za ní jen tak přijít a říct no víš odjíždím a nevím kdy se zase uvidíme nebo jestli se ještě někdy uvidíme. Zaslouží si to vědět co nejdřív a taky to, abych jí to řekl na rovinu. Na druhou stranu jí to, ale říct nechci. Chtěl bych si to nechat pro sebe, jak nejdéle budu moct. Protože nechci poslední dny, které spolu strávíme, řešit jen to, jak je na nic, že odjíždím a jak moc jí budu chybět. Protože to bych nevydržel a okamžitě psal dopis, že nikam nejedu.

Nevím, jak to vyřeším a vím že se budu rozhodovat ještě dlouho. Toto bude běh na dlouhou trať a já ještě ani nedošel ke startovní čáře...

Dneska trochu kratší kapitola. 
Tak co, myslíte si, že odjede? Nebo že si to na poslední chvíli rozmyslí a zůstane v Americe? 

Katherine ❤️