Ztracený přítel (DOKONČENO)

Kapitola 25: Definitivní čára za Adrianem Brownem

Nasedla jsem do auta a položila hlavu na volant. Tenhle den rozhodně nebude patřit k těm nejlepším. Nic hrozného se nestalo, ale hlava mi třeštila ze všech sil. Dnešní přednáška z farmakologie mi dala dost zabrat. Začínám totiž doplácet na to, že jsem na střední nezvládala výpočty z chemických vzorců a rovnic. Teď už chápu, jak Chriss vždycky nadávala na matiku. Vždycky říkala, že v ní žádnou logiku nevidí, ať si říká, kdo chce, co chce. Teď jsem na tom byla úplně stejně. Šla mi z toho hlava kolem.

Chriss dneska končila dřív, takže jsem se vydala rovnou domů. Od té doby, co Ema s Nath odjely už uplynulo pár dní. Za tu dobu jsme si už stihly zařídit letenky. Odlétáme za dva týdny. To znamená, že v New Yorku strávíme skoro měsíc, než se budeme muset vrátit domů. Svatba, Vánoce a Nový rok. Těšila jsem se na to, až se zase projdu zasněženou krajinou. V Kalifornii přece jen sněží o něco míň než v New Yorku. Ale hlavně jsem se těšila na Vánoce strávené doma.

Vešla jsem do bytu. Chriss seděla v kuchyni u stolu. Popíjela kávu a četla nějaká skripta. Přišla jsem blíž a podívala se ji přes rameno. Anatomie. Jen když jsem si to slovo přečetla, přeběhl mi mráz po zádech. Anatomie byla jednou z věcí, která mě odradila od studia lékařství. Hlavně to ale byly pitvy. To bych nezvládla. Jednou jsem četla větu: „Otevřít. Nablít. Zašít." To bych byla přesně já, kdyby mě někdo na tu pitevnu dostal.

„Ahoj," pozdravila jsem Chriss. „Ahoj. Dobře, že si tady. Psala Nath, jestli jsme pro dlouhé nebo krátké šaty. Tak jsem automaticky napsala ty dlouhé. Vím, jakou v nich máš zálibu." „Jo to je fakt," uznala jsem. Měla pravdu. Opravdu mám radši dlouhé než krátké šaty. Jenže moc příležitostí pro dlouhé šaty není. „Taky jsem jí napsala, kdy přiletíme. Bohužel tu zkoušku jejich šatů nestihneme. A taky zamítla Emě video hovor, že to bude překvapení." „No super. Ona nám fakt nedopřeje nic." Chriss přikývla na souhlas. Poté z ní vypadlo ještě pár podrobností. Měla jsem pravdu. Opravdu dostaneme vínové šaty a bílé kytice z kopretin, abychom byli opakem Nath. Jo, asi bych si měla otevřít věštírnu nebo něco takového. Nebo alespoň koupit křišťálovou kouli.

Odnesla jsem si věci do pokoje. Je přesně půl čtvrté. Na pátou jsem byla domluvená s Adrianem, ale moc se mi do toho nechtělo. Nebo spíš jsem měla strach. Strach z toho, že si něco na mě bude zkoušet a já si pořád nejsem jistá, jestli to chci znovu podstoupit. Hlava řve ne, srdce říká možná. Sama v sobě se nemůžu vyznat, a to není dobré znamení.

Vrátila jsem se zpátky do kuchyně, abych si sehnala něco k jídlu. Mou pozornost upoutalo zelené jablko na stole, tak jsem jej rychle chňapla. „Hej to bylo moje!" ozvala se Chriss. Já na ni jen vyplázla jazyk a s chutí se zakousla. Posadila jsem se na druhou židli u stolu a začala projíždět Instagram. Sem tam už se začaly objevovat fotky se sněhem. „Musíme postavit sněhuláka až budeme doma," řekla jsem Chriss. „No to si piš že jo. U vás na zahradě jako vždycky." Přikývla jsem na souhlas. Dělávaly jsme to často, a to bez ohledu na to, kolik nám bylo. Sněhulák a potom sněhová bitva. Jestli letos nenasněží, budu vážně zklamaná.

„Máš štěstí. Za chvilku zmizím, takže na tu hrůzu budeš mít klid," řekla jsem po chvíli Chriss. „Někam jdeš?" Přikývla jsem na souhlas. „A večeře?" „Asi se najím až jak přijdu, a to nevím v kolik hodin bude," odpověděla jsem a Chriss automaticky ohrnula nos. Dneska jsem měla večeři vařit já, takže se jí moje nepřítomnost moc nezamlouvá. „Kam vlastně jdeš, pokud to teda není tajné," zeptala se zvědavě. „Jsem domluvená s Adrianem." Teď už jsem měla plnou její pozornost. Podívala se na mě tím svým pohledem: „To si ze mě doufám děláš prdel." Bylo mi jasné, že teď přijde přednáška o tom, že to není dobrý nápad.

„To vážně? To se zase jdeš sejít s tím kryplem? Nenechala si ho náhodou protože si tak trochu hrál na květináře?" „Prý je už nějakou dobu čistý. Chci zjistit co je na tom pravdy." „Jo tak... No já mu to nežeru..." odpověděla Chriss a poté obrátila svou pozornost zpět k anatomii.

Posbírala jsem si pár věcí. Klíče, peněženku a mobil. Nejsem moc fanoušek tašek nebo kabelek, takže jsem všechny věci narvala do kapes na riflové bundě, kterou jsem si hodila na vínové tílko. Přece jen už je podvečer a trochu se ochladí, takže přítomnost bundy určitě uvítám. Vyšla jsem ven a vydala se směrem k parku, který je asi dva bloky od našeho bytu. S Adrianem jsem byla domluvená, že se potkáme u vchodu. Překvapilo mě, že jsem nebyla nervózní. Byla jsem zvědavá, jestli mi zase lže anebo ne. Zahnula jsem doprava. Adrian už stál u vchodu s rukama zaraženýma hluboko v kapsách.

Došla jsem k němu a pozdravila: „Ahoj." „Ahoj. Fakt si přišla. Já čekal, že tě Chriss zamkne doma," odpověděl mi s úsměvem na tváři. Nic jsem mu na to neřekla. Udělal krok blíž a chtěl mě obejmout. Ani nevím, jak ale moje pravá ruka vystřelila před mne a přistála na jeho hrudníku. Bylo to znamení toho, že objetí nepřichází v úvahu. Takhle jednoduché mu to neudělám. Zarazil se a nechápavě se na mě podíval. Podívala jsem se mu zpříma do očí, aby pochopil, že to myslím smrtelně vážně.

Vešli jsme do parku a vydali se směrem k vyhlídce, kde jsme byli už tolikrát. Kdyby nebylo šero, prak by hrál všemi barvami. Teď se oranžová objevovala jen sem tam v odrazu lamp. Šli jsme beze slova, jako bychom si neměli co říct. Snažila jsem se ho po očku pozorovat a hledala drobnosti, které by mě mohly zavést k tomu, jestli mi lhal nebo ne.

Došli jsme na vyhlídku a celé město jsme měli jako na dlani. V dálce se pomalu začala rozsvěcovat světla domů a pouličních lamp, které na nás blikali všemožnými barvami. Otočila jsem se na Adriana a řekla: „Chtěl sis promluvit a zatím z tebe nic nevypadlo." Pousmál se a vytáhl ruce z kapes. „Zoe já... Opravdu mi chybíš. Moc bych chtěl abychom to dali znovu dohromady. Chybíš mi," dořekl a chytil mě za ruku. Třepala se. To mi bylo prvním impulsem toho, že zas tak čistý asi nebude. Vždycky se mu třepala ruka, když měl absťák. Podívala jsem se na něj přimhouřenýma očima. V šeru bylo těžké rozpoznat, jaké má zorničky.

Když se zapletete s někým, kdo jakýmkoliv způsobem přičichl ke drogám, naučíte se vypozorovat, jak to vypadá, pokud si něco vzal. Vyvlíkla jsem ruku z té jeho a popošla pod lampu. Automaticky se za mnou otočil, což bylo přesně to, co jsem chtěla. Podívala jsem se mu do očí. Měl zorničky široké tak, že mu skoro ani nebyla vidět barva jeho očí. Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem Chriss poslechnout. Neměla jsem mu věřit.

Popošla jsem k němu blíž, aby to vypadalo, že ho chci obejmout nebo políbit. Místo toho, aby moje ruce ale padly kolem krku, strčila jsem mu je do kapes. Dělávala jsem to tak často, takže mu to ani nepřišlo divné. V kapse jsem našla přesně to, co jsem si myslela, že tam najdu. „Víš Adriane," řekla jsem a na chvíli se odmlčela. „Kdyby si mi nelhal jako už stokrát, možná bych ti tu šanci dala, ale tohle fakt znovu prožívat nehodlám," řekla jsem a vytáhla ruku z jeho kapsy. Držela jsem v ní alobal, ve kterém bylo zabalené to jeho nádobíčko. Položila jsem mu ho do dlaně a vydala se na cestu domů. Ani jsem se za ním neohlédla. Nechala jsem ho tam stát a zoufale volat moje jméno. Já ho ale ignorovala a šla přímo domů. Jedinou mou reakcí byl vztyčený prostředníček. Tohle byla poslední kapka. Za Adrianem Brownem jsem udělala tlustou čáru a už nikdy ji překračovat nebudu.

Když jsem došla domů a zavřela za sebou dveře, Chriss zvědavě vykoukla z kuchyně. „Páni, tak brzy bych tě nečekala. Byla si pryč sotva hodinu. Dáš si se mnou pizzu?" „Samozřejmě že dám. Umírám hlady," odpověděla jsem jí a posadila se ke stolu. Chriss se opřela o kuchyňskou linku a založila si ruce na prsou. Zkoumala mě pohledem, a nakonec z ní vypadlo: „Měla jsem pravdu, že? Jednou smažka, vždycky smažka." „Jo měla si pravdu. Měla jsem tě poslechnout." „No, doufám, že znovu už tomu blbečkovi na řečičky nenaletíš." „Ne tohle byla poslední kapka. A teď sem dej to jídlo, fakt mám hlad." Přistál přede mnou talíř a obě jsme se se smíchem pustily do jídla.

Nová kapitola je tady. Tak snad se bude líbit. ❤
Za 💬 a ✨ budu ráda.

Katherine ❤