Ztracený přítel (DOKONČENO)

Kapitola 7: Zoe

Ani nevím, jak dlouho už jsem v té posteli ležela. Návaly slz se vracely v pravidelných intervalech, i když jsem ani nevěděla proč. Za to, co mi Lukas udělal, by si nezasloužil ani plivnutí na botu natož to, aby pro něj někdo ronil slzy. Zajímalo by mě, jestli ho to alespoň trochu zamrzelo, přece jen jsme tvořili pár dlouhou dobu. Jestli ho třeba jen malinko zabolelo u srdce, nebo to přešel jako by nic a šel se věnovat mé náhradě. Při téhle myšlence mi přejel mráz po zádech a raději jsem ji rychle zahnala.

Neustále jsem se převalovala, už jsem ani nevěděla, jakou polohu mám zkusit. Dokonce jsem začala uvažovat nad tím, že vstanu a někde seženu kámasútru, abych našla něco pohodlného. Málo co mě bolela každá část těla, jsem se neustále budila.

„Ty vole, vždyť je půl třetí ráno," zašeptala jsem a posadila se na posteli. Kaden spokojeně oddychoval vedle postele v sedacím vaku. Trval na tom, že se vyspí tam, i když jsem mu několikrát řekla, že mám dost velkou postel na to, abychom se vyspali oba. Teď bych ale jeho přítomnost hodně ocenila. Ne, že bych si nevážila toho, že tady vůbec je a že zůstal na noc, to opravdu ne, za to mu budu do smrti vděčná, ale teď bych ocenila, kdyby byl ke mně blíž. Taky proto, že mi byla zima a uměla jsem si představit teplo jeho objetí. 

Pozorovala jsem ho. Spal jako zabitý, což jsem mu dost záviděla, protože já dneska nenaspím nic. Ležel, nebo spíš napůl seděl v pytli, ruce měl složené na prsou a hlava mu visela v nepříjemném úhlu. „Toho bude zítra pěkně bolet za krkem," pomyslela jsem si a promnula si oči.
Věděla jsem, že zítra bude těžký den, a to že nespím, tomu vůbec nepomáhá. Ani si nedokážu představit, jak zítřek vůbec přežiju. Jak budu schopna snést pohledy všech těch lidí, protože jsem si celkem jistá, že to všichni budou vědět, protože Lukas byl nehorázná drbna a vše hned cpal na Twitter nebo Instagram. Bude to jako nejhorší noční můra, protože jsem opravdu obrovský asociál a introvert, takže unést na sobě všechny ty pohledy bude pro mě pěkně těžké. Upřímně bych se vůbec nedivila, kdybych to neunesla a sesypala se jako malé dítě.

Doufala jsem, že se mi podaří vymluvit se na nevolnost a mamka mě nechá doma, ale moc dobře vím, že takové věci na ni neplatí. Tudíž jsem se musela začít psychicky připravovat na to, že do školy budu muset jít. Doufala jsem, že mě Kaden odveze, protože si večer skočil domů pro pár věcí a vrátil se i se školním batohem, takže jsem předpokládala, že půjde rovnou. Upřímně bych byla nejradši, kdyby semnou zůstal celý den, ale obávám se, že to nepůjde. O to, aby mi dělal bodyguarda, ho ale poprosím, protože potřebuju podporu, a hlavně se mít za kým schovat.
  
Z proudu myšlenek mě vytrhlo zašustění sedacího pytle. Podívala jsem se na Kadena, který se překulil na bok, takže už neseděl, ale ležel. Vypadal tak klidně, záviděla jsem mu to. Pramen vlasů mu padal do očí a já měla nutkavou potřebu mu ho z obličeje vytáhnout.

Hleděla jsem na něj dlouho, ani nevím jak dlouho. Nakonec jsem se ale odkryla a potichu vstala. Došla jsem k němu s rukama stočenýma křečovitě kolem pasu, a zastavila se nad ním. Zima mě studil do bosých chodidel a ani na zbytek těla mi moc teplo nebylo. Chvíli jsem na něj jen tak hleděla a po chvíli se mi do očí opět začaly hrnout slzy. Polykala jsem vzlykoty jeden za druhým abych ho nevzbudila, ale už jsem to nevydržela. Potřebovala jsem mít pocit, že tady nejsem sama, i když jsem sama nebyla.

Dřepla jsem si vedle něj, nadzvedla jeho pravou ruku a schoulila se do klubíčka vedle něj. Ruku jsem si nechala vyset přes pas a potichu brečela. Brečela jsem jako malé dítě, které si rozbije koleno, protože se mi zase začaly vybavovat všechny vzpomínky, které jsem s Lukasem měla. Ramena se mi třepal pod náporem emocí a já byla víc ráda něž jindy, že mi je Kaden na blízku.

Najednou se ruka na mém pasu pohnula a Kaden se opřel o loket. „Zoe vylekala si mě, " řekl ospalým hlasem, „to bude dobrý kašli na něj " „Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit, ale potřebovala jsem vědět, že tady doopravdy jsi a..." Nestihla jsem doříct větu, protože mě přerušil: „Já vím, že to bolí, a ještě nějakou chvíli bolet bude, ale on za tolik slz opravdu nestojí. Pojď spát." Přikývla jsem a utřela si slzy. Chtěla jsem se zvednout a jít zase do postele, ale Kaden řekl: „Klidně tady zůstaň, jestli ti tady bude líp." Potom mě jen objal rukou kolem pasu a hlavu zabořil do mých vlasů. Byla jsem mu opravdu vděčná, a tak jsem se k němu přitulila a začala spokojeně oddechovat, protože jeho blízkost mi přinesla alespoň malou úlevu. 

Tak dneska trochu kratší kapitola. 😊
Doufám, že se bude líbit. ❤
Jaký názor na ty dva máte? 

Katherine ❤