Ztracený přítel (DOKONČENO)

Kapitola 48: Kaden

Probudilo mě slunce, které mě svými paprsky lechtalo do tváří. Protáhl jsem se na posteli a chvíli zůstal jen tak ležet. Nechtělo se mi z postele. Už mě nebaví poslouchat jen věci o svatbě. Nic jiného se tady neřeší. Je to na nic, protože poslední dobou si ani nejsem jistý, jestli si Mariu chci vlastně vzít. Ani nevím, co k ní cítím. Mám v hlavě děsný zmatek, který pomalu, ale jistě, přebírá kontrolu nad tělem i myslí.

Po chvíli jsem se donutil vstát. Nohy silně odporovaly mé váhu, když jsem se postavil. Natáhl jsem na sebe černou mikinu a tepláky a sešel dolů. „Dobré ráno," pozdravil jsem mamku Marii, která mi odpověděla úsměvem. Stejně si do teď myslím, že mi nerozumí ani slovo. Vždycky zareaguje jen úsměvem, nic víc. Nebo mě nesnáší, jen mi to nechce říct. Prošel jsem velkými prosklenými dveřmi na terasu a užíval si pohled na jezero. Sedl jsem si na její okraj a vdechoval čistý vzduch. Užíval jsem si ten klid a pohodu. Ptáci zpívali, slunce svítilo a vlnky na jezeře odrážely malá prasátka.

„Tak tady jsi," ozvala se za mnou z ničeho nic Maria. „Dobré ráno," odpověděl jsem jí a pokusil se o úsměv. Povedl se mi? Těžko říct. „Doufám, že ses vyspal do růžova, protože máme dneska hodně práce," řekla a posadila se vedle mě. Políbila mě na tvář a já se na ni nechápavě podíval. „Ty si zapomněl? Dneska máme vybrat dort a pozvánky. Taky bych chtěla vybrat kytičky na klopy," řekla a vypadala natěšeně. Já tak nadšený ale nebyl. Vidíte? Já říkal, že se tady nic jiného, než svatba neřeší. Ztěžka jsem vydechl a přikývl na souhlas. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale odporovat jí nemělo smysl. Proč to nemůže udělat s její mamkou? Mě to nepřijde zase tak důležité. A navíc pro to stejně nemám cit a ani pochopení. 

„Jsi v pohodě?" zeptala se po chvíli. „Jo proč bych nebyl?" „Upřímně? Už od té doby, co jsi přiletěl zdáš se mi divný. Takový duchem nepřítomný. Není ti zle nebo něco?" „Ne nic mi není, asi jsem jen unavený," řekl jsem abych zamaskoval svou náladu pod psa. Nemůžu jí jen tak říct „No víš nejsem si jistý, jestli si tě chci vzít. Možná už k tobě nechovám ani city, protože mě pohltila minulost a touha silná jak nikdy..." Pořád dokola jsem si opakoval, že Zoe je jen závan minulosti. Chvilkové poblouznění. Pořád jsem si říkal, že si Mariu vezmu, že ji miluju. Čím blíž jsme se ale blížili onomu datu, mé pochyby rostly. Ve dne jsem byl jako tělo bez duše. Jediné na co jsem se těšil, byla noc. To sny převzaly kontrolu nad mozkem a já si mohl užívat chvíle se Zoe. Sice falešné, ale mě to stačilo.  Musím s tím něco udělat, protože v mysli nejsem tady ani s ní. V myšlenkách jsem v New Yorku, kde jen tak stojím v objetí se Zoe. Neustále se vracím k Silvestru a sním o té chvíli. Chci, aby se stala ještě jednou a stokrát znovu. Místo toho ale sedím v Dánsku a chystám svatbu s jinou.

„Pojď, půjdeme se projít," ozvala se po chvíli Maria. Postavila se a natáhla ke mne ruku. Podíval jsem se jí do tváře a viděl jsem, jak se jí oči plní slzami. Nechápal jsem, ale ruku přijal a vstal. Vedla mě k jezeru, až na jeho úplný břeh. Zastavila se na drobných kamínkách, které jen kousek opodál omývala průzračně čistá voda. Nohou do nich začala nervózně kopat, což nebylo dobré znamení. Nervozita se pomalu, ale jistě začala objevovat i ve mě. 

„Kadene, já to vím," vyhrkla z ničeho nic a hlas ji přeskočil. „Víš co?" zeptal jsem se nechápavě, protože jsem neměl nejmenší tušení, co se tady děje. „Miluješ ji, ne mě," řekla po chvíli a podívala se mi zpříma do očí. Měla oči naprosto skleněné, zaplněné slzami až po okraj. V tu chvíli mé srdce přestalo bít. Její věta mě naprosto šokovala. „Počkej Marii, cože?" „Kadene nejsem slepá. V Americe jsem viděla, jak Zoe naprosto hltáš očima. Jak dokonale znáš každý její pohyb, nebo reakci. Myslela jsem si, že je to jen tím, jak dlouho jste se neviděli a jak jste si kdysi byli blízcí, ale teď už vím, že ne. Miluješ ji a ona miluje tebe. Dokonce tak moc, že když jsem jí prosila o radu a ptala se jí, jestli si přes svátky nepotkal někoho nového, protože jsi divný, řekla mi že ne. Když jsi pak přiletěl sem, jediná chvíle, kdy se ti na tváři objevil úsměv, byla ta, když ti od Zoe přišla zpráva. Mě si sotva objal, ani pusu jsi mi nedal. Miluješ ji," dokončila dlouhý monolog a po tváři jí sklouzla slza. Hleděl jsem na ni beze slov s pusou dokořán. Neměl jsem jí co říct. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Nemohl jsem se jí ani podívat do očí. Sklopil jsem zrak a hypnotizoval pohledem kamínky. „Mario já..." začal jsem, ale nevěděl, jak pokračovat. „Nic neříkej. Miluješ jí, asi jste si dáni osudem a já vám ve štěstí stát nebudu. Miluju tě, a právě proto tě musím nechat jít," řekla a natáhla ke mně ruku s papírem. Zdráhavě jsem od ní papír vzal a podíval se, co to vlastně je. Letenka. Letenka do Kalifornie na dnešní odpoledne. Podíval jsem se zpět na Mariu, které už se kutálely slzy po tvářích. „Utíkej, nebo to nestihneš," řekla po chvíli. Popošel jsem k ní a objal ji. Věděl jsem, že to potřebuje. „Děkuju," řekl jsem jí do vlasů, „Děkuju a vím, že si jednou najdeš někoho daleko lepšího než jsem já." Pak už jsem se jen rozběhl k domu abych si zabalil věci.