Sparkles In My Heart

Fourteenth

Finn's pov:

Sedl jsem si do letadla a všiml si, že mi už dovezli kufry a nakládají je do letadla. V hlavě jsem měl smíšené pocity. Byl jsem neskutečně nervózní. Co když se to lidem nebude líbit? Co když ano? Zvládnu vůbec nával takové popularity?
Už ti novináři byli moc. Naštěstí tam stála nějaká ochranka. Okýnkem jsem viděl, jak se rozjíždí letadlo, ve kterém sedí Millie. Bylo poměrně blízko, takže jsem zahlédl i ji. Chvíli se naše pohledy střetly a ona se na mě usmála, ale moje letadlo už se taky rozjíždělo. Chtěl jsem ten její roztomilý úsměv vidět znovu, ale už jsem neviděl ani její letadlo. Zbývalo mi nehybně sedět přimáčknutý na sedadle protože ,,moje" letadlo už bylo taky v plné rychlosti. (Guys, v životě jsem letadlem neletěla, takže pokud je to nereálný, sorry. PzA)

Millie's pov:

S Finnem jsme o sebe zavadili pohledem, než se mé letadlo rozjelo a Finnovo taky. Bude mi hooodně chybět. Myslím, že jsem poznala co je to práva láska. A taky jak láska bolí, když se musíte rozloučit s osobou, na kterou musíte dennodenně myslet. Naštěstí jsme si vyměnili čísla a všechny různý soc. sítě. V letadle, ale málokdy bývá signál, takže si ještě nějakých pár hodin počkám.

(o pár hodin později)

Millie pov:

Usnula jsem asi před čtyřma hodinama a probudil mě pilot, ať se připoutám protože budeme přistávat. Udělala jsem tak a všimla jsem si, že mám fakt hlad. Kdybych neusla, tak by mi určitě něco přinesli. Poznala jsem, že už jsme v Anglii a na letišti stojí moji rodiče. Byla jsem neskutečně ráda, že skoro po roce je zase vidím. Vyskočila jsem z letadla a neskutečně je objala, až jsem je málem udusila. ,,Ahoj Millie" mamka dokonce i brečela. Moc bych se jí divit neměla, necelý rok bez své dcery se strachem, že se jí cokoliv stane.

Po dlouhém objímání jsem se konečně vydali k autu. Auto mělo velký kufr, takže nakládat do něj moje kufry byla hračka. Konečně jsem odjížděla domů.

Odemkla jsem dveře a jako první na mě skočila ava, nebo spíš na mou nohu, protože je je stále malá. Chytla jsem ji do náruče, a i když byla už dost těžká tak jsem ji snadno unesla. Paige mě začala objímat a taky skoro brečela. Konečně jsem doma. Luke (kocour) byl větší a spal v jeho novém pelíšku. Rodiče mu ho asi koupili k narozeninám. Samozřejmě, jsem tu na vánoce atd. byla, takže žádné opožděně dárky nebyly. Teda až na Lukeho, kterému jsem z Atlanty donesla takové obří škrabadlo. Bylo dost levné na jeho výšku, takže bylo tak akorát. Rodiče mě sunuli zpátky do auta poté, co jsme odnesli kufry a nesestavené škrabadlo. Sedla jsem si dozadu k oknu, vedle mě seděla Ava a vedle ní Paige. Někam jsme jeli a když jsem se jich zeptala, zjistila jsem, že jedeme na večeři. Jupiiiiii. Za tu dobu v autě jsem byla ,,donucena" jim všechno říct, jak to tam probíhalo, jestli se mi nic nestalo atd..
Restaurace nebyla ani moc daleko. Přijeli jsme tam a hledali jsme volné místo. Zahlédla jsem povědomou tvář. COŽE? Byla to Sadie? Co dělá tady v Londýně? Přiběhla jsem k ní a když si mě ta zrzavá hlava všimla a otočila obličej ke mě, byl to někdo úplně jiný. ,,Pardon" omluvila jsem se, když jsem zjistila, že to není Sads. Ta holka byla trochu v šoku a zároveň vypadala šťastně. ,,Ty jsi Millie Bobby Brown?!" začala se mě hlasitě vyptávat. Odkud mě zná sakra?! A jo. Vzpomněla jsem si, že ST už vyšlo, takže teď mě všichni, kteří to viděli, znají. Radši jsem odešla od jejího stolu, než abych odpovídala. Ještě by si mě všimli víc lidí a to by nebylo dobrý. Sedli jsme si k volnému stolu a rozpovídali se. Po chvíli přijel Charlie. ,,Charlie!" zavolala jsem na něj, protože jsem ho sakra dlouho neviděla. ,,Millie!" opětoval mi ,,pozdrav" a objal mě. Sedl si k nám a za chvíli přišla číšnice. Neměla jsem paruku, ale vlasy mi dorostly asi do sedmi centimetrů, takže jsem je mohla různě upravovat atd. Mamka mi z nich za tu dobu, co jsme čekali na jídlo stihla učesat nějak takhle..

Za chvíli přišla ta samá číšnice aby si mohla Menu vzít.

Další krátká kapitola je na světě. Polepším se, opravdu :D