The journey full of memories (CZ)

The journey full of memories

Asi si říkáte, proč chodím po kolejích bosky. I já sama to nechápu. Možná trochu. Holými nohy jsem se procházela po dřevěných prknách starých kolejí. Bylo to místo, na které jsem měla hodně vzpomínek. Naplňovala mě vášní. Sedla jsem si. Vlak tu nejel ani nepomatuju, takže mě nic nehrozilo i když by mě to bylo stejně jedno. Život už nebyl tak pěkný jako dříve, když tu byla se mnou osoba, co mě toho tolik naučila. Už dávno jsem nebrečela. Kdybych rojila slzy pořád když si na něj vzpomenu, neviděla bych tu faleš ve světě, který se směju. Život je pěknej, ale musíš vědět jak sním. Já to nevěděla a skončila sama. Domu chodím jenom když mám hlad, nebo se potřebuju vyspat. Rodiče to se mnou nevzdali, ale nesnaží se tolik, jako dříve. Nedivím se jim. Tvrdohlavost u mě vítězí. Možná byste rádi věděli, proč jsem taková jaká jsem. Ale máme přece tolik času, tak proč spěchat. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla cigarety. Prsty přejela po nápise. Vzpoměla jsem si, jak jsem k nim přišla. Nebo spíš, kdo mi je ukázal. Nechala jsem kouř volně ztoupat vzhůru. Takhle to dělal on. Bože, jak já miluju ten pocit. Pořád myslím na to, že je vedle mě a dělá to stejné, nebo že ležíme u něho a on popotahuje z vodárky. No je na čase jít dom. Nedokouřenou cigaretu jsem hodila na zem. 

Prošla jsem koleje zpět a prošla les. Konečně na mě vykoukl náš dům. Říká se všude dobře, doma nejlíp. Jak naivní. Otevřela jsem dveře. Naši jako obvykle seděli v obyváku. Vedle matky se choulela moje sestra Angel. "Indy!" Obejmula mě kolem pasu. Já ji obejmutí nevrátila. Ruce jsem měla furt podél těla. Proč mě tak strašně má ráda? Vždyť mě skoro nezná. "Bála jsem se, že už tě neuvidím." Máš recht ségra, už dlouho ne. Koukala na mě svými tmavě modrými oči. V očích ji byly vidět slzy. Kéž bych se taky mohla rozbrečet. "Ehm, kde si byla?" Matka se snaží vždycky se mnou navázat konverzaci. Ptá se na úplný hovna. Sama ví moc dobře, kam chodím. "Doma." Dívala se na mě s divným výrazem ve tváři. Usmála jsem se. Otočila jsem se a nechala všechny stát v obyváku. Svůj pokoj jsem měla ráda. Balkon, který jsem měla měl výhled na ty moje milovaný koleje a ten skvělej les. Převlíkla si svůj svetr na velké tričko. "Indy, nedáš si s námi večeři?" "Viděla si mě snad někdy jíst," podívala jsem se na ni s úšklebkem "S vámi?" Skřížila ruce na prsou. "Ano, když jsi nebyla blázen, ale normální holka." "Pfe. Žiješ v minulosti matko. Měla by si otevřít oči a dívat se na trochu jinak." Přešla ke mě a vrazila mi facku. Myslela si, že tím mě urovná. Mě tahle bolest nic nedělala. "Měla by si dávno vědět, že tohle na mě nikdy neplatilo a nikdy platit nebude." S brekem utekla z mého pokoje. Říkám pravdu do očí. Nemůžu za to, že si ji moc lidi berou. 

Z dola, bylo slyšet hysterické brečení mé matky. Otec křičel na celý barák, proč oni. Co komu udělal atd. Nebývá to hádka jenom kvůli jídlu, vždycky se mi snaží promlouvat do duše, ale já nechci. Nechci žít ten život jako před tím. Tohle mi taky nevyhovuje, ale nikdy mě nic nedonutí. Jedinej on mi pomohl a ten život mi na pár let zlepšil. Byly to nejhezčí léta mého života. Téhdy jsem chodila do školy. Měla hodně kamarádů. Mohla jsem se dostat na skvělou školu. Měla jsem kluka. Prostě, jako normální holka. Jezdila jsem s našima na dovolenou. Navštívila jsem hodně cizích zemí. Dostala jsem se tam, kam jiní se nedostanou. Setkala jsem se s osobami o kterých jsem jenom snila. V té době mě nenapadlo, že se uzavřu před světem. Že přestanu komunikovat s lidmi a že začnu komunikovat jenom se svými myšlenkami. Že si stále naivně budu myslet, že je tady furt se mnou. Že doženu mé rodiče k šílenství. Že zlomím svoji sestru. Ukradnu celé mé rodině sny a touhy. To co jsem teď, ze mě udělala jeho ztráta.

Prohlídla jsem si svoje ruce. Samozdřejmě, že jako každá kráva jsem musela zkusit řezání. Nezůstala jsem u toho. Své jizvy jsem skryla tetováním ptáčků. Symbolizovali volnost. Nejvíc mě vystihovali. Ptáčky jsem měla vytetované na nártu. Nechala jsem si tetovat téhdy s ním. Držel mě za ruku, abych byla klidná. Rukou jsem si přejela po nártu a zavřela oči. Vzpomínala jsem na to, jak mě to bolelo. Jak mě utíral slzy a nakonec jsem se smála, že jsem blbá a dělám tady divadlo. Ten jeho úsměv. Nechtěla jsem brečet. Měla jsem silnou vůli, ale tentokrát jsem je pustila. Tekly jako vodopády. Skoro jsem přes ně neviděla. Usmívala jsem se u toho. Nemohla jsem brečet smutkem, to nikdy. Brečela jsem steskem. Stýskalo se mi moc. Už jsou to 2 roky a pořád na to nejde zapomenout. Nejde zapomenout na to co jsem s ním prožila. 

"Indy?" Hlas mé sestry. Jediná mě opravdu měla ráda. Zkazila jsem ji dětství a přes to všechno mě milovala. Nevím, jak jsem si to zasloužila. Mě na všech přestalo záležet. Nesnažila jsem se o to, to změnit. Možná na Angel mi trochu záleží. "Ty plačeš?" Sedla si na proti mě a dívala se mi do očí. Její tvář byla plná starostí a lásky. Bože to slovo už nikdy nechci slyšet a ani o tom přemýšlet! "Proč mi ani jednou neodpovíš. Copak jsem ti něco uděla?" Ne nic sestro, je to pouze moje hrdost. Moje hrdost nedovoluje s nikým mluvit. Nedovolí nikomu se dostat ke mě. Celou vládu nad mím tělem má moje hrdost. "Tak řekni něco už!" Byla zoufalá. Strašně jsem ji toužila odpovědět, ale nešlo to. Nemohla jsem se. Tělo, hlasivky mě to nedovolilo. Svojí malou pěstí uhodila do dřeva na balkóně. Z ruky ji tekla krev. Brečela, jako by ji na nože braly. Promiň Angel je mi to líto. "Angel. Nebreč. Nezabívej se mnou. Přiděláváš si starosti. Nechci tě takhle vidět." Podívala se na mě. Vypadala hodně zmateně a zaraženě. "Proč mi to děláš! Proč!" Druhou odpověď už ze mě nedostala. Vztala a utekla z pokoje. Pokla jsem a utřela si slzy. Pohled, jak ničím svoji sestru jsem nenáviděla. Byl pro mě nejhorším na světě. Je čas vám asi říct, proč tohle dělám. Je čas na návrat do minulosti, kterou tolik nesnáším.