UNKNOWN

Část 5. co se děje?

Unknown –tučně

Julian –  normálně

Jsem unavenej a vím, že to bude nějakej můj debilní kámoš. Nebo nějaká holka ze školy, která si semnou chce něco začít. Ach jo proč jsem se jen dal na ten modeling. Neměl bych teď takové problémy. Podle holek a některých kluků ze školy jsem hezkej. A holky se pořád baví o tom jak sem úžasnej a kolik mám peněz. Jako by je nezajímalo, že jsem gay! Nebudu si s ním psát. Ale mám divný pocit, že se mi někdo kouká do okna. No jo jsem naivní. Vypnul jsem telefon a usnul neklidným spánkem. Ze kterého mě probral bratr, když se vracel domů. Takovej kravál ještě nikdy neztropil. Ale po chvíli jsem usnul už o něco klidnější. Ráno mě probudil řev mého bratra.

„Juliáne!!!"

„Co se děje Mário??" Křikl jsem na něj rozespale.

Mário mi vtrhnul do pokoje úplně rudej v obličeji a v ruce držel nůž. Hrozně jsem se ho lekl.

„Je denáct hodin dopoledne! Volal mi tvůj učitel, kde jsi?!"

„Promiň brácho, asi jsem zaspal budík." Řeknu celkem vyděšeně

„Fajn. pro dnešek tě omluvím. Ale ať se to už neopakuje."

Přikývnu a pořád na něj vyděšeně koukám. Odsunul jsem se co nejdál od něj. Dívá se na mě jak na blázna, ale já jsem vyděšenej k smrti.

„Na co tak debilně čumíš? To jsi mě nikdy neviděl s kocovinou nebo co?"

„Máš nůž v ruce a vypadá to, že mě chceš jít zabít." Řeknu roztřeseným hlasem.

„Promiň. Dělám snídani."

„Aha. Za chvíli jsem dole, jen se připravím do školy."

„A co kdybys dneska zůstal doma se mnou? Mohly by, jsme si udělat bratrskej víkend. Jen já a ty. Nikdo ani nic jiného. Co ty na to?

„Jo zní to dobře. Kdy jsme vlastně něco takového podnikli naposledy?"

„Nevím, ale už to bude pár dní."