Mary a Harry Potterovi - 1

Dudleyho narozeniny v zoo.

Ode dne, kdy pan a paní Dursleyovi našli dvě malé děti na prahu svého domu, uplynulo bezmála deset let, ale Zobí ulice se snad vůbec nezměnila. V domě číslo čtyři na Zobí ulici se změnilo jedině to, že po stěnách bylo více fotek mladého Dudleyho a jeho růstu. Žádná připomínka toho, že v domě žijí další dvě děti. Ale ony tam přesto žily.

Mary a Harry Potterovi už se ale za těch několik let naučili, že jsou jen přebytkem v této rodině. Zrovna tohoto rána obě děti spaly ve své ložnici, té nejmenší ložnici v domě, kde měli palandu, jednu malou skříň, jeden stůl, který byl vmáčknut mezi část postele a stěnu, a jedno staré, skoro rozbité křeslo. Tato místnost spíše sloužila jako odklízecí komora, kam se odkládaly věci, které byly již po Dudleym a které nikdo z ostatních majitelů domu již nepoužíval.

„ Vstávejte vy holoto líná! Pohyb!" začala je budit Petunie Dursleyová bušením do dveří a svým ječákem.

Harry i Mary se oba přetočili na druhý bok a pořádně se protáhli. Takto to bylo každé ráno. Teta Petunie je probudila svým ječákem, oni se postarali o všechno kolem snídaně, odešli do školy a pak, když se vrátili ze školy, dostali kolikrát řádně vynadáno. Dnes byla ale sobota a oba sourozenci si chtěli jako každé jiné dítě o víkendu pospat, což jim ovšem jako vždy nebylo umožněno.

„ Harry? Jsi vzhůru?" zeptala se obvyklou otázkou Mary.

„ Jsem. Dobré ráno." odpověděl jí bratr.

„ I tobě." řekla Mary a slezla z patra postele a rychle se převlékla.

Harry udělal to samé. Kdybyste se podívali na obě děti, všimli byste si, že za ty roky se opravdu ledacos změnilo. Na svůj věk byly obě děti poměrně malé. A to bylo umocňováno i tím, že oba nosili oblečení, které jim bylo dvakrát tak větší a které pouze dědili. Například Harry dědil po Dudleym a Mary buď také po svém bratranci a nebo výjimečně i po dceři dobré přítelkyně Petunie Dursleyové. Oba měli tmavé vlasy a zelené oči, ovšem Harry nosil ještě kulaté brýle, které po kupě držela už jen vrstva izolepy, jelikož ho Dudleyho parta zmlátila už tolikrát, že by bez izolepy snad ani neměl žádné. A obě děti měli spoustu modřin a odřenin, jak se neustále snažili právě partě svého bratrance utéct. Byli totiž poměrně rychlí, i když na to nevypadali, tudíž když zareagovali včas, utéct jim zvládli.

„ Vylezte! Honem! Na Dudleyho narozeniny musí být vše naprosto perfektní! Mary, okamžitě běž udělat slaninu a Harry připrav čaj a kávu." rozdala teta příkazy, když opět zabouchala na dveře jejich pidi pokoje.

Mary s Harrym se na sebe zděšeně podívali, když si uvědomili, že oba zapomněli na narozeniny svého bratrance. Pak ale vylezli z pokoje a vydali se dolů do kuchyně. Stůl skoro nebylo vidět pod nánosem dárků pro Dudleyho. Vypadalo to, že jejich bratranec dostane ten televizor, o kterém mluvil, a také horské kolo, což bylo pro Mary záhadou, na co ho bude potřebovat. Jediný sport, který Dudley totiž zvládal, bylo mlácení do ostatních, což byl nejčastěji Harry a někdy i ona sama.

Harry měl již několik menších jizev, ovšem ty po nějaké době samy od sebe zmizely. Jediná, která nikdy nezmizela, byla ta uprostřed jeho čela, kterou měl již od té doby, co si pamatuje a jejíž dvojče, měla Mary jakoby "obtisknuté" na stejném místě, ovšem tak slabě, že by si toho nevšiml nikdo, kdo by jej nehledal. Když se jednou Harry zeptal, odkud ji má, tak mu teta Petunie odpověděla, že přeci z té autohavárie, při které zemřeli jejich rodiče a ať se nevyptává na zbytečnosti. Hloupé otázky. Pravidlo, které se u Dursleyových musí každý naučit. Na nic se prostě nevyptávat. Jen ho i jeho sestru vždy zajímalo, proč tam ta jizva je a proč má Mary jakoby její dvojče, ovšem nikdo se jim neobtěžoval říct nikdy více, než že je to památka na nehodu, která způsobila smrt jejich rodičů...