『NEVER BETTER』

⑧

〔＾Opět si můžete pustit
písničku＾〕

Ráno bylo obyčejné, jako každé jiné. Žádná změna, žádná výjimka. Prostě obyčejný den.

Šel jsem zrovna vyzvednout Yamaguchiho, který dnes pro změnu na mě čekal už před domem. Tak alespoň můžu říct, že mě dneska něco překvapilo.

,,Ahoj."

,,Ahoj Tsukki, jak ses vyspal?"

Započal nás rozhovor a já měl dnes chuť se zapojit.

,,Docela dobře a co ty?"

Yamaguchi sebou trochu cuknul když jsem dobrovolně přistoupil na povídání. Povídali jsme si až než jsme dorazili do školy.

Ve škole to nebylo ničím zajímavé. To spíš až na tréninku.

,,Kageyamo? Nechtěl bys otevřít oči a začít hrát?"

,,Tsukishimo, ty seš takovej... "

Už to v něm začalo vřít. Jedině na volejbale se můžu chovat takhle, ale tohle nedělám jen proto, že chci všechny naštvat. Ale o tom jindy.

Po tréninku jsem se opět na záchodě převlékl a vydali jsme se společně s Yamaguchim ven z šatny.

,,Yamaguchi?"

,,Ano?"

,,Dneska s tebou cestou nepůjdu, musím jít ještě něco zařídit a tak... No znáš to."

,,Moc ne, ale nevadí. Tak v pondělí Tsukki. Ahooj!"

Zasmál se Yamaguchi a vydal se vlastní cestou.
Já se vydal rušným městem na jeho druhý konec až skoro do lesa.
Pustil jsem si písničky do sluchátek, abych neslyšel ten děsný ruch z okolí  a šel svou cestou.

Bylo dnes hezky a já jsem šel k babičce. Byl jsem u ní naposledy před týdnem.

Cesta utekla rychle a já už byl skoro u jejího domu. Šel jsem po menší cestě na které nebyl asfalt. Babička bydlí skoro až u lesa, je to tak hezké, klidné... Ale stejně má v okolí pár sousedů.

Došel jsem až ke dveřím a zaklepal jsem. Ve dveřích se najednou objevila babička a vypadala docela překvapeně.

,,Ahoj babi."

Řekl jsem nadšeně.

,,Ahoj. Pojď dovnitř a sedni si broučku."

Vešel jsem do jejího staršího domu a sedl jsem si do kuchyně ke stolu.

,,Dáš si něco? Upekla jsem koláč."

,,Moc rád."

Babička mi na talíř nandala veliký kus jablečného koláče.

,,Dáš is k tomu kakao?"

Jen jsem se na ni usmál a ona hned pochopila, že si velice rád dám.

,,Moc děkuju."

Pil jsem kakao a jedl koláč jako bych se bál, že když ho nesmím, tak uteče. Babička seděla naproti mně a usmívala se a povídala, co se dozvěděla nového od sousedů.

,,Víš, že pan Kamazuki už letos nepěstuje papriky ale jen rajčata?"

Trochu jsem se tomu zasmál a užíval si tuhle chvíli.

Ještě nějakou dobu jsme si takhle povídali než nastal čas, abych šel domů.

,,Babi? Zachvilku budu muset jít..."

,,Dobře broučku, budu moc ráda až zas někdy přijdeš. "

Babička stiskla mojí ruku a já alespoň nachvíli cítil, že je všechno v pořádku.

,,Tak ahoj babi. Zase přijdu."

,,Ahoj broučku."

Vydal jsem se domů. Slunce zapadá docela brzo. Ale stejně mám ještě čas.

Šel jsem tichou lesní cestou od babiččina domu a čím blíž jsem byl městu, tím víc jsem slyšel šum. Nenasazoval jsem si tentokrát sluchátka.

Snažil jsem se městem jít, co možná nejmíň rušnými ulicemi. Docela se mi to dařilo, i když některé vypadali docela nebezpečně. Raději jsem se nikde nezastavoval a šel rovnou domů.

Otevřel jsem branku a ještě jsem vybral schránku. S poštou jsem se vydal do domu, který byl prázdný.

Sotva jsem položil letáky na kuchyňskou linku, otevřeli se vchodové dveře a v nich byla máma.

,,Ahoj."

,,Ahoj Tsukki."

Tohle smrdělo nějakým nekalým požadavkem.

,,Co potřebuješ?"

,,Nemluv se mnou takhle jako s nějakým kamarádem. A když už se ptáš. Mohl bys uvařit večeři. Musím jet ještě do centra a převzít papíry od jednoho kolegy. Jen se převleču a zase pojedu. "

Řekla máma a já jí na to jen kývl.

Začal jsem čistit zeleninu a vařit vodu na rýži. Bude rizoto.

Máma mi ještě dala pusu na tvář a celá načančaná vyrazila k autu. Na tváři jsem měl obtisk od její červené rtěnky. Hned jak jsem slyšel klapnout dveře, utřel jsem si ten obtisk a pokračoval ve vaření. Asi za 15 minut přišel táta.

,,Ahoj Kei."

,,Ahoj."

,,Copak to vaříš? Zase zaskakuješ za svojí matku?"

,,Bude rizoto."

,,To si docela rád dám."

Z kuchyně odešel k sobě do pracovny a já pokračoval ve vaření.

Asi 8 minut po něm přijela i máma. Nechci ani vědět, kdo ten její údajný kolega byl.

Vzpomínka:
Bylo mi asi 13. Přišel jsem domů dřív ze školy, máma měla venku auto a tak jsem myslel, že bude doma.
V kuchyni nebyla a v obýváku taky ne. Slyšel jsem podivné zvuky z ložnice. Vyšel jsem schody nahoru a nakouknul jsem dovnitř pootevřenýma dvěma a uviděl ji dělat, vy víte, co... s nějakým cizím chlapem. Nevšimla si mě a tak jsem šel zpátky dolů, kde jsem si nazul boty a utíkal jsem ven abych si trochu pročistil hlavu a vstřebal to.

Domů jsem se vrátil asi po dvou hodinách. Máma nevypadala, že by mě sháněla a táta doma ještě nebyl.

,,Kde jsi byl?"

,,Venku s kamarády."

,,Aha, tak dobře. "

Od tohohle okamžiku jsem nad mámou zlomil hůl. A nad láskou taky.

~~~

,,Už bude večeře!"

Zavolal jsem na mámu v obýváku a na tátu v pracovně.

Všem jsem nabral na talíř jídlo a začalo se jíst a začal také probíhat rozhovor.

,,Tak jak jste se dnes měli?"

,,Já docela dobře, nejspíš mě povýší na sekretářku vedoucího a už nebudu jen u přepážky."

Řekla nadšeně máma a táta se na ni usmál. Já si svůj komentář nechal pro sebe.

,,U mě v práci pořád to stejné, jsem v jednom kole."

Takhle nějak probíhala konverzace a večeře.

Když jsem umyl nádobí, šel jsem se obléct do pyžama a zalezl jsem si do postele a usnul.

〔Takže je to tu. Další nová kapitola, dnes je speciální den, tak proto další kapitola. Snad se vám líbí. Mějte fajn deštivý den.
Ichiro.〕