『NEVER BETTER』

①②

〔^Dnes bohužel bez písničky, teprve ji dodám ^〕

Poslední dva dny se cítím pořád stejně. Je mi děsně zle, bolí mě hlava a břicho a chce se mi zvracet a ještě k tomu se mi špatně spí, pořád se mi zdají divný sny o tom, co bylo...

Dneska se den docela vlekl, byl jsem zase ve škole a byla teprve 3. hodina. Jsem tu teď sám, Yamaguci má teď výtvarku, šťastlivec...

Tak jsem takhle dál trpěl než nastal čas oběda. Když jsem tam přišel, Yamaguci už na mě mával ze fromty na obědy. Šel jsem tedy k němu. To se pár lidem nelíbilo a cestou jsem schytal pár nepěkných pohledů, ale to není nic neobvyklého. Trošku se mi příčilo předbíhat ostatní, ale nebudu čekat než si všichni, co stáli za mnou naberou jídlo, když si dám stejně jen čaj.

,,Ahoj Tsukki, tak jak šli hodiny beze mě?"

,,No... Docela zvláštní otázka, ale šlo to..."

,,A jak ti je?''

,,Docela dobrý, už mi je líp než včera, takže dobrý."

Upřímně? Je mi děsně... Sotva vidím jídlo, chce se mi zvracet. Jediné, co jsem za poslední dny snědl byly 2 misky rýže.

Už jsme byli na řadě. Já si nakonec dal misku rýže a zelený čaj. Yamaguci si nabral špagety a k tomu ještě někde sebral bagetu, divná kombinace.

Sedli jsme si opět k našemu volejbalovému stolu.  Dnes jsem jako za trest seděl vedle Mandarinky.

,,Ahoj Tsukki! Ahoj Yamaguchi!"

,,Ahoj Shoyo."

,,Ahoj..."

S tímhle jsem si sedl vedle něj a snažil jsem se si ho nevšímat. Začal jsem jíst suchou rýži, jedl jsem pomalu, než jsem uslyšel Mandarinkovo mlaskání.

,,Můžeš přestat mlaskat?"

Když jsem se na něj otočil a viděl, jak má plnou pusu jídla a kolik toho má ještě na talíři, trochu se mi navalilo, jestli chápete, co tím myslím.

,,Promiň Tsukki, jen je to děsně Dobré, nechceš ochutnat?"

Při téhle větě se mi udělalo mdlo ještě víc.

,,Nechci."

Začal jsem opět pomalu jíst rýži a k tomu upíjet čaj, než mě teď pro změnu začal štvát Kageyama.

,,Začíná se z tebe stávat anorektička."

Řekl Kageyama povýšeně.

,,Nejsem žádná anorektička! Přece se nemusím přecpávat jako tady Hinata. A víte co? Já už raději půjdu napřed. Ahoj na tréninku."

S tímhle jsem se naštvaně zvedl od stolu a odnesl jsem zbytek rýže i čaje k odkladovému pultu a vydal jsem se do šaten.
Šel jsem rychle a naštvaně, takže se mi každý vyhýbal. Naštěstí...

Začal jsem se v šatně převlékat, protože tam nikdo ještě nebyl. Pak jsem moje původní oblečení dal zpátky do skříňky a sedl jsem si na lavičku v šatně a z batohu jsem si vyndal sluchátka.

Měl jsem zavřené oči a poslouchal hudbu a ani jsem si nevšimnul, že už přicházejí i ostatní. Z poslouchání mě vytrhl až Yamaguci, s tím, že už se jde do tělocvičny. Tak jsem se tedy zvedl z lavičky, sluchátka i mobil dal do batohu a šel za ním.

Trénink probíhal docela v klidu, teda až na jeden malý incident....

Rozdělili jsme se do týmů po dvou, já byl samozřejmě s Yamagucim, jak taky jinak? No a prostě jsme si jen přihrávali. A najednou se mi zamotala hlava a já jsem upadl. Prostě z ničeho nic jsem upadl a to samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí....