Dvůr údivu a utrpení [ACOTAR FF] -pozastaveno

10. Calanmai

Zèpherin

Rhysand se rozhodl, že půjde na Calanmai. Amaranthu přesvědčil tím, že řekl, že přivede nějaké zrádce a její odpůrce. Tak to určitě. Ona mu nejspíše také moc nevěřila, protože s ním někoho poslala. Hádejte koho. Správně, mě. Prý, že ho mám hlídat tak, aby o mně nevěděl. Už se těším.

Ale berme to z té lepší stránky. Konečně po několika letech se budu účastnit slavnosti. Třeba tam bude i Dioltas. Sice s ní nemohu záměrně mluvit, ani se jí odhalit, ale alespoň budu vědět, jak se jí daří. Nesnáším tu věštbu. Kdyby nebylo mého druha a dcery, už bych neměla pro co žít. Můžu všechny, co mám ráda pozorovat, ale nesmím s nimi mluvit. Je to tak ubíjející. Tak moc mi všichni chybí-bratr, Dio, všichni přátelé...Ach jo.

____

Dioltas

Přípravy na Calanmai se nesly celé tři dny a dnes odpoledne to mělo vypuknout. Luciena jsem našla až v jídelně.

,,Luciene, mohla bych jít s Feyre na Calanmai?" vybalila jsem na něj ihned, jak se na mě otočil. Už se nadechoval k odpovědi, ale promluvil příchozí Tamlin.

,,Ne, pro smrtelníky je to moc nebezpečné."

,,Kdo se tě na to ptal? A co je nebezpečné na souložení?" zeptala jsem se ho s ledovým klidem.

,,Jak to víš?" zeptal se a tím mi vzal vítr z plachet.

,,Eeeh....no..." snažila jsem se na něco přijít.¨

,,Ode mě." ozvalo se za mnou. Hodný Lucien.

,,Přesně tak." přitakala jsem. Falešně jsem se usmála a s pobrukováním jedné písničky odešla do svého pokoje.

____

V dáli se ozývaly bubny a já celé dění pozorovala. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Feyre vyklání z okna a poté mizí v pokoji. Po pár minutách slyším otevírání vchodových dveří a Feyřinu siluetu vedle nich. Co to ta holka zase vyvádí? Nezakázali nám to náhodou? No, pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Takže seberu to nejnutnější, jako je třeba dýka a vydávám se za ní. Celou cestu jdu tak, aby si mě nevšimla.

Po tom, co dojdeme na slavnost, ztratí se mi v davu. Tady ji nikdy nenajdu. Obzvláště bez vílích smyslů. Po tak čtvrt hodině a pár vyměnách názorů, které většinou zkončily zlomeným nosem, samozdřejmě ne tím mým, jsem to vzdala a konečně se tady porozhlédla.

Zrak mi utkvěl na vysoké víle s černými vlasy pod lopatky a ve světle ohně se mi zdály i trošku namodralé. Měla také kus černé ozdobné látky, která jí zakrývala horní polovinu obličeje a uši. Připadala mi zvláštní a povědomá. Kdo by to, ale mohl být? Nebyla jsem tu více jak 400 let a žádnou vílu se zakrytým obličejem si nepamatuji. Asi jen se mi to jen zdálo. Po chvíli zahlédnu tři nižší víly odvádějící Feyre do lesa a Rhysanda, který netuším, co tu dělá, přebírajíc si ji. Co se tu děje?

Rhysand

Když jsem zachránil tu lidskou dívku ze spárů těch třích vílích mužů, kteří všichni víme, co by s ní v tento den udělali, kráčela si to k nám další smrtelnice.

,,Hele, byla zábava rozbít pár nosů, ale už by jsme měli jít." promluvila na druhou dívku a popadla ji za paži. Mě si zatím nevšimla, nebo mě schválně ignorovala.

,,Kdo jste?" zeptal jsem se. Ta blonďatá se na mě konečně podívala. Někde jsem ji už viděl.

,,Jé, Rhysi, ty jsi tu taky? Nečekala jsem tě tady." řekla. Takže se nejspíš známe. Minimálně ona mě.

,,Vy se znáte?" vyřkla ta druhá ve stejný moment jako já: ,,My se známe?"

,,Ty mě nepoznáváš? Jsi stejně slepý jako můj bratr." povzdechla si a mě to konečně došlo.

,,Dioltas?" zeptal jsem se šokovaně. Je to opravdu ona?

,,Ráda tě po těch letech vidím Rhysi. Vůbec jsi se nezměnil." usmála se na mě.

,,Kdo je to?" zeptala se jí tiše bruneta a ukázala na mě. Zajímá mě, co řekne.

,,Moje kmotřička víla." odpověděla jí. Podívala se na mě s jiskřičkami v očích, popadla druhou dívku za ruku a začala utíkat směr Tamlinovo sídlo. Zůstal jsem přimražený stát na místě.

,,Tu kmotřičku ti budu předhazovat do konce tvého života." ozval se za mnou ženský hlas a já se otočil. Kousek ode mě se o strom opírala Deneris s úšklebkem na rtech.

***
Tohle je jedna z delších kapitol. Snad jste se párkrát pousmáli (obě autorky mají blbý smysl pro humor). Loučí se s vámi.

Vaše Lara

715 slov