Dvůr údivu a utrpení [ACOTAR FF] -pozastaveno

11. Tamlin a jeho letecký den

Zèpherin

   Když jsem dorazila na Calanmai, obrovské hranice už hořely a víly tančili. Myslíte si, že jsem hlídala Rhyse? Ani omylem. Ihned jsem se rozešla druhou stranou, vzala si někde víno a pomalu se proplétala davem, dokud jsem si nevšimla osoby, co mě zmateně pozoruje. Nejdříve jsem zpozorovala její blonďaté vlasy a zelené oči a co bylo nejvíce zarážející, bylo to, že byla člověk. Poznala jsem ji na první pohled. Mou drahou Dioltas.

   Po chvilce se otočila a šla neznámo kam. A já nenápadně za ní. Rozhlížela se po okolí a pak se vydala za hnědovlasou smrtelnicí, která stála vedle Rhyse. Já si přivolala svá křídla, která jsem měla doteď zatažené, schovala se za nejbližší strom a odposlouchávala je.
  
   ,,Moje kmotřička víla." řekla nakonec Dioltas a s tou druhou odběhla. Já vystoupila ze své skrýše, opřela se o strom za Rhysandem a směrem k němu pronesla:

,,Tu kmotřičku ti budu předhazovat do konce tvého života."

Dioltas

   Táhla jsem Feyre směrem k sídlu, když nám cestu zastoupil Lucien.

   ,,Přišly jste o rozum? Co tady děláte? Měly jste zůstat ve svých pokojích!" seřval nás.

   ,,Běžte ihned k sídlu, vy hloupé lidské holky." dodal. Já s Feyre vykročila k sídlu, naposledy se otočila a namířila na něj svůj ukazováček a řekla:

,,Tu hloupou lidskou holku si ještě vyřídíme, Luciene."

   Když už jsme byly dostatečně daleko od veškerého dění, otočila jsem hlavu k Feyre a promluvila.

   ,,K tomu černovlasému vílákovi se už nikdy nepřibližuj, je krutý a je jen málo osob, které má rád. A ty nejsi jedna z nich. Za žádnou cenu se k němu nikdy nechoď." dokončila jsem svůj monolog.

   ,,Proč si mu tedy řekla kmotřicko vílo? A jak ho vůbec znáš? " zeptala se mě.

   ,,Já patřím mezi osoby, které alespoň toleruje. A to, jak ho znám, je soukromá záležitost."

   ,,A proč ti řekl Dioltas a ty jsi neodporovala? Jmenuješ se Juliet, ne?" ptala se dál. Hm, s tím jsem nepočítala. Nemá cenu to zapírat.

   ,,No, čím bych začala. Takže nešílej, jo? Zaprvé, jsem ve skutečnosti víla a umím měnit podobu na člověka, jako jsem teď. Když nás sem Tamlin vezl, poupravila jsem ti vzpomínky tak, aby jsi si mě pamatovala jako Juliet, protože některé víly z tohoto dvora by mě mohly poznat podle jména a to já z osobních důvodů nechci. Proto bych byla neskutečně vděčná, kdyby jsi o mně nadále mluvila jako o Juliet a chovala se, jako bych byla obyčejná lidská holka. A toho černovlasého vílaka znám právě proto, že jsem také víla. A je mi téměř 500 let." domluvila jsem a ona na mě koukala s otevřenou pusou. Mezitím jsme došly ke svým komnatám.

  ,,Dobrou noc, Feyre." rozloučila jsem se a šla si brousit nože, protože dnes rozhodně neusnu. Po pár hodinách, kdy obřad už skončil, jsem uslyšela vrznutí dveří vedlejšího pokoje. Kam ta holka zase jde? Nebyla bych to já, kdybych nešla za ní. A co nevidím. Tamlina, který je přitisknutý ke krku Feyre.

  ,,Jdi od ní, nebo ti takovou vrazím, až odletíš na Hybern." zakřičela jsem na něj.

***
Tak tentokrát jsem to nestihla. Budeme dělat, že ano. Druhá autorka už netrpí, protože tu je celý Calanmai a všichni jsou (doufejme) spokojení. Loučí se s vámi.

Vaše Lara.

533 slov