16. Brána do duše

134 10 0
                                    

Dioltas

   Hodně mých otázek se tímto zodpovědělo, ale mnoho jich také přibylo. A na všechny jsem se jí hodlala zeptat. To je vlastně důvod, proč teď procházím celým labyrintem chodeb, abych ji našla.

   Už ji hledám půl hodiny, ale jako by se po ní slehla zem. Sklesle se otáčím k odchodu, když do někoho narazím. Zvednu svůj pohled nahoru. 

   "Zeph...já," spustila jsem, ale ona přitiskla svou ruku na má ústa a zabránila mi tím cokoliv říct.

   "Tady ne, pojď," zašeptala. Popadla mě za ruku a odváděla vílí rychlostí neznámo kam. Když svět konečně nabral zřetelných obrysů a barev, rozhlédla jsem se kolem. Byla to pravděpodobně její komnaty. Podél levé strany místnosti se táhla ebenová skříň. Vpravo byl vyhaslý krb a vedle něj dveře do koupelny. Celé komnatě vévodila obrovská černo-fialová postel, nad jejíž čelem byly pověšené dva překřížené Illyrijské meče. Celý strop byl posetý světly, která připomínala noční oblohu. Celá ona.

   Když jsem upřela zrak na ni, už neměla zakrytý obličej a její fialové oči, ve kterých se odrážela všechna přání a touhy, hleděly do mých. Ihned jsme se obejmuly.

   "Tak ráda tě zase po několika set letech vidím. Ani nevíš, jak ubíjející je kolem vás chodit a nesmět vám říct, kdo jsem. Dělat, jako bych s vámi neměla nic společného. Tolik mi všichni chybíte," ke konci se jí zlomil hlas a po bledých lících začaly stékat slzy. Zèpherin jsem nikdy neviděla brečet. Neprojevovala bolest ani smutek. Stejně jako ostatní válečníci. Byla první ženou v historii, která přežila a dokončila obřad krve.

   "Neboj, s ostatními se určitě již brzy shledáš. My obě. A pokud den zúčtování brzy nenastane, vytrváš, stejně, jako jsi to zvládla doteď. Jsem tu s tebou a společně vše zvládneme," řekla jsem. Zèpherin přikývla a hřbetem ruky si setřela slzy.

   "Jistě máš mnoho otázek, tak se ptej," pobídla mě.

   "Eh...ano. Co tady děláš? Kde jsi byla celou dobu? Proč pokaždé stojíš vedle Amaranthy a obličej máš jako vytesaný z kamene, když děláš ty příšerné věci ostatním? Proč vlastně nosíš tu látku?" spustila jsem.

   "To je na dlouhé vyprávění a my moc času nemáme, takže to řeknu zkráceně. Když jsem nedobrovolně odešla, dostala jsem se do Vallahanu. Dlouhou dobu jsem tam žila, než mě můj druh zachránil a společně jsme se vrátili zpět domů. Nedokázala jsem nic nedělat, a tak jsem se stala zvědem v Hybernu. Jsem jím už 150 let. Mezitím se nám narodila dcera a já, jakožto přesvědčivá válečnice, jsem si vysloužila vysoké postavení. Nakonec mě sem král poslal jako někoho, kdo na všechny dohlédne a případně je ztrestá. Mají mě za krutou a bez citů, ale je to má maska. Jinak by mě mezi sebe nepřijali a byla bych na místě mrtvá. Řekla jsem jim, že jsem pouze Illyrijka, proto nechávám křídla stále vytažená a ta černá látka zakrývá jak mé špičaté uši, tak i oči, podle kterých by mě mohli všichni poznat." dokončila svůj monolog.

   "Tak proč si prostě jen nezměníš jejich barvu? Povídá se tu, že máš velkou jizvu a tímto si ji zakrýváš." ukázala jsem na látku ležící na posteli.

   "Protože oči jsou brána do duše a vždy říkají pravdu. Mně vždy připomínají kdo jsem a proč to dělám. Nedokáži si je změnit."

***
Tak jo, nestihla jsem to, ale snad nevadí. Loučí se s vámi,

Vaše Lara.

550 slov












Dvůr údivu a utrpení [ACOTAR FF] -pozastavenoKde žijí příběhy. Začni objevovat