🌒Story of my life🌒 (Harakiry)

Útěk?

Hleděl na mě s pozvyhnutým obočím. Stál tam nic neříkajíce. Čekala jsem jak zareaguje. Když ostatní slyšeli jak se jmenuju,nic se mnou nechtěli mít. Kdo by chtěl s někým kdo je pojmenován podle sebevraždy nejhorším způsobem? Většinou se mě začali bát. No jméno si bohužel nevyberu sama,narodím se s ním. Funguje to tak,že když s e narodíte,už znáte své jméno.Ani vám ho nikdo nedá. Prostě cítíte vy sami jak se jmenujete. Zajímavé co? Já to nikdy nedokážu pobrat,ale hold asi magie. Nikdy jsem v ní příliš nevěřila,ale moje tlaková síla co mi vystřelila z tlap,mi to potvrdila. Existuje. Je nepochopená,ale žije. Nepotkala jsem ještě nikoho,kdo by ji uměl ovládat. Jsem vlastně ohromena sama sebou. Nechápu jak jsem mohla něco takového udělat. Od narození mi každej všechno tají,je to docela těžké unést. Je těžké unést, že vám nikdo nechce a prej "nemůže" říct nic o vašem původu. Opravdu těžké. Připadám si jako vyvrhel. Nikým nechtěné nic. Nic co nemá žádné pravomoci. Jediné co může dělat,je jíst ,spát a pít. Mám docela špatný zrak na to že jsem drako rys. Vidím jemně kalně,ale dá se to unést. Problém je, že přes pravé oko mám vlasy,který mi nikdo neostříhá. Viditelnost o stupeň horší,když koukáte přes jedno oko. Aspoň v tuto chvíli cítím trochu svobody. Konečně bez pout. Můžu se svobodně hýbat. Pokouším se udělat krok,ale jsem strašně zatuhlá. Mám podlitiny a ohavné modráky po celém těle,které mi nejdou přes hustou srst vidět. Z křídel i tlap mi tečou malé čirůčky krve. Všechno mě bolí. Modrej drak si mě moc nevšímá,snaží asi poplbrat to co se stalo. Řekla bych že jsem mu způsobila jemný otřes mozku. Jak jsem ho odrazila ,asi bouchl hlavou o zeď. Zkouším další kroky. Přemáhám ostré bolesti v nohách. *Určitě to zachviku zjistí a přijdou mě svázat* pomyslím si. Ale já toho musím využít. Jsem plně rozhodnutá utéct. Rychlé zkoumám okolí. Hledám slabé místo. Ale pak si vzpomenu na toho otrapu v rohu. Kráčím k němu. Až ve chvíli kdy mu dávám tečku se stihne otočit. Tak a teď mám chvilku času. Musím něco vymyslet než se probudí. Protože to už mu to bude myslet jasněji a mohla bych být na místě mrtvá. Nastříkán kolem něj kruh z jedu,tlustý aspoň 10 centimetrů. Když se probudí,nevšimne si toho a šlápne do jedu. To mi zajistí čas. Tak a co teď? Popojdu ke sklu. Momentálně tam nikdo není. Dokážu použít tu mou sílu ještě jednou? Sklo je docela pevné . Hooodně pevné. Není čas váhat. Dám před sebe ruce a představuju si jak roztříštím sklo. Nic s neděje. Pokouším se něco dělat s rukama,ale nevím jak tu sílu spustit. Aaahhhh. Mám jeden pokus,nemůžu to udělat víckrát ,jinak mě uslyší a jsem nahraná. Panikařím. Určitě už uběhly 3 minuty a já jsem pořád tady. Koušu si drápy. Slyším kliku. To ne. Ne e e e e. Někdo se snažím odevřít dveře,ale zjistí že je modrák zamkl,tak začíná hledat klíče a pomale odemyká. Všechno slyším,sluch mám lepší jak zrak. Ale ano,vlastně je dobře že přišel. Potichu se podél stěny posouvám ke dveřím.Uz jsem u nich a čekám. V tu ránu se dveře rozletí a dovnitř vletí mladší drak. Stejné barvy jako ten v rohu. Ani nevím jaký má jméno. Vletí ,ani si mě nevšimne a běží k  tomu většímu. Odhaduji že bude tak o 3 roky mladší jak já. Ale jde na něm vidět nějaká podoba z toho většího. Ještě mládě,jako já. Chvilku se ještě dívám. Vidím jak běží , řve:,,to neee,co se ti stalo? Strejdo,prosím". Aha,takže strýc. V ten moment přiběhne k němu a nevšimne si jedu. Šlápne do něj a začne ublíženě skučet. Pomale  přechází do vysokého ryku. Sleduje vlastní tlapu. Sleduje jak mu slézá kůže. Víc už nevidím,protože se vydávám odemčenýma dveřma. Vykulhám ven,mám šíleně bolesti. Nemůžu se hnout moc rychle. Pomáhám si ocasem a křídly. Nevím kam jít.  Kam? Je to zde jako bludiště. Zvolím chodbu,která vede do prava. Nevypadá to zde o moc líp než v té místnosti, kde jsem bývala. Vlastně je to zde skoro stejné. Akorát ze stropu vedou různé trubky. Zkoumám chodby. Zatím jsem ani nikoho nenarazila. Pomale se začínám hýbat rychleji. TO NE. Chodba končí. Vlastně ,jsou na jejím konci dveře. Musím to risknout. Vletím do nich ,až je rozrazím. Naštěstí jsou jen z měkkého dřeva. Vejdu tam ,kam jsem asi vejít nikdy nechtěla . Nachází se zde mučící nástroje všech možných druhů. Dokonce i šibenice. Stěny jsou postříkány zaschlou krví,kterou se nikdo neobtěžoval umýt. Na zdech jdou taky vidět různé škrábance . Kdyby zjistili co jsem udělala,asi by mě sem zavedli..jak tam stojím uprostřed mučírny, slyším ,jak začíná houkat něco na styl sirény. Alarm. Ví ,že jsem utekla. Nesmí mě chytit. 

Ahooj, máme zde další díl.Snazim se to vždycky ukončit v části,která se mi zda napínavá xd pokusím se ještě dneska napsat další díl.tak Hope you like IT. Omlouvám s eza chyby.