🌒Story of my life🌒 (Harakiry)

nemocnice

Slyším hlasy. Zřejmě spím,jsem v tranzu. Nevnímám nic ,jen hlasy. Necítím ani jednu končetinu svého těla. Pokud ve svém těle jsem,to si jistá nejsem.Bloudim myšlenkami a duší okolo. Jako bych meditovala,žiju ve svém podvědomí. Proudí do mě studená tekutina. Cítím jak putuje po mém těle. Necítím tělo,cítím jen tekutinu. Cítím ji v každé etapě jejího putování v mém těle. Je to příjemný a ochlazující pocit. Jako by mnou protékalo tisíce mikro řek. Vnímám že ležím. Obnovují se mi zřejmě nervy. Už cítím své tělo na hebké jemné vláknině. Ležím na čemsi měkkém ,jako bych ležela v oblacích. Jako by se sny stávaly skutečností. Mé podvědomé touhy se probouzí v mých snech. Vidím Leviho,ležícího na krásné dlouhose táhnoucí louce. Jemně se na mě usmívá. Úsměv mu s radostí oplatím. Chvilku na sebe ziráme. Ale najednou ho cosi černého stáhne pryč,vyděšeně na mě kouká. Běžím za ním,z plných plic řvu a snažím se ho dostat zpátky,ale nepovede se mi to. V tu chvíli kde jsem nejblíž k jeho záchraně ,ho ta stvůra ztáhne do hlubin a zmizí. Hlava se mi motá. Sen zmizel,srdce mi tluče. Tak nahlas že je to zvuk ,který přehlušuje všechny okolo. Zhluboka a rychle dýchám. Rychle vystřelím strachem a zbudím se. Buší mi srdce,bojím se. Sedím uprostřed další bílé místnosti. Ale tahle je jinačí jak ostatní. Je tady jen moje postel a malý toaletní stoleček. Kde mám položené jídlo. Vypadá netknutě,ale i tak mu nevěřím. Do ruky mám napíchnutou flexilu a proudí do mě nějaká látka. Zřejmě mě to má uklidňovat,protože se cítím docela uvolněně. Ale z té noční můry jsem otřesena . Obraz Leviho propadajícího se do země mám pořád před očima. Nejde se toho zbavit. Ničí mě to. Ale i přes to cítím nějakou úlevu. Teď si uvědomuju že se celá klepu. Ne zimou,ale strachem. Já se nechci bát! Nikoho ani ničeho se nebojím. Nikdo už mi nemůže ublížit víc! Chci vztát,ale v tu ránu zjistím že mě  pevně drží řetězy z olova. Jsou tak těžké. Jsem doslova připoutaná na lehátku. Kéžby mi nedali ten řetěz přes tlamu. Aspoň bych mohla řetězy rozpustit. Ale co mám dělat,když s tou hubou nehnu? Jsem bezradná. Chci se přesvědčit že Levi žije. Nesmí mu ublížit. Jeho život má větší cenu jak ten můj. Nechci o něj přijít. Musím ho zachránit. Moje nervozita docela rychle stoupá. Jediná věta co mi zvučí v hlavě..musím pryč. Jenže tahle myšlenka je těžko zrealizovatelná. S povzdechnutím sebou žuchnu splátky do postele . Musím něco vymyslet. Je zajímavé že mě někdo v té "tajné komnatě" musel najít a nějak dopravit sem . Já omdlela. Teď si začínám vybavovat zážitek s pozřením démona. Cítím se poněkud stejně jako vždy. Co mi to vlastně přineslo,nebo snad teprve přinese? Ahhhh. Jak já nenávidím tento svět. Lépe řečeno Zithirii ,jak jsem nedávno zjistila. Proč tolik otázek? Proč musím furt přemýšlet nad něčím co mi nikdo nechce říct? ZBS ,prej Zitrhirijské bojové síly. Hah. Možná tak Zithirijska banda sráčů. Zavrčím a zároveň se pousměju nás tím krásným přirovnáním . Hehe. Tak strašně chci zabít všechny ty tvory,co jsou zodpovědní za moje mučení. Vztek ve mně tak přetéká. Jednou tento svět ovládnu a tyhle tvory nechám popravit. Chci aby všichni trpěli. Stvořím novou éru. Srdce mi začne hlasitě bušit. Připadám si jak psychopat. Spustím psychopatický smích a začnu sebou škubat. Doprava,doleva,doprava,doleva. Jednou škubnu nahoru...jednou dolů. Uspokojuje mě jak moje ruce trpí. Do mé kůže hustě pokryté kožichem se nádherně zarývají řetězy a po rukách mi stéká krev. Jako by bolest byla nejobyčejnější věcí mého života.
Takhle pokračuju pár minut,potom přestanu,ruce už mám unavené.
Jako troska se složím do obvyklé pozice a usnu.
Takhle prožívám několik dnů. Na kapačkách,na prášcích na divném  jídle. Jídlo mi zřejmě nosí když spím. Hold to není žádný akční život,nuda,nuda,nuda,čumění do nemocničních světel,nuda,nuda ,nuda,jídlo, kapačky,nuda,nuda,nuda.
Když už to nemůžu vydržet,tak jednoho dne mě probudí klepání na dveře. Prudce otevřu oči. Nespím,jen oni si to myslí. Do mého pokoje vejde černá postava v bílém plášti. Až ho uvidím,spásné mi čelist. Napadá mě jen jedno slovo a to ZRADA.

Ahoj ,omlouvám se že tak pozde,ale já fakt nemám čas. Aji skrz školu. Zjistila jsem že mě baví psát ve škole a že tady mám originální nápady,takže by to mohlo vycházet častěji,když se o těch přestávkách nudím xd
~Tess