Drahý Harry... S láskou tvůj Draco

Sbírka vzkazů pro Harryho

Vždycky jsi mě šíleně rozčiloval. Nesnášel jsem tě od první chvíle, kdy jsem tě potkal. Vlastně od druhé, abych byl přesný.

Poprvé jsme se potkali v obchodě s hábity. Štvalo mě, že jsi se nesouhlasil s tím co jsem říkal. Nebo že jsi mě alespoň neobdivoval, když jsem toho věděl o tolik víc, než ty. Ostatně jako skoro vždycky.

To bylo ještě před nástupem do školy. Vzpomínáš si na ten den? Asi těžko. Byl to nejspíš tvůj první den v kouzelnické světě. Musel jsi vidět tolik zajímavějších věcí a poznat spoustu lidí. Proč by to měl v paměti uvíznout zrovna náš malý jednostranný rozhovor? Proč by sis měl z celého dne pamatovat zrovna na mě?

Vsadím se, že jsi na mě zapomněl ve chvíli, kdy jsi vyšel z toho obchodu. Já ne. Od té chvíle jsem tě nedokázal dostat z hlavy. Chtěl jsem ti z nějakého důvodu dokázat, že ti stojím za to, aby ses se mnou bavil.

Taky, že jsem to zkusil. V den zařazování. Nabídl jsem ti své přátelství. Lhal bych, kdybych i dnes tvrdil, že jsem to udělal správným způsobem. Nahlas bych to nikdy nepřiznal. Ale když se podívám zpětně, nemůžu se to divit. Kdo by se chtěl z vlastní vůle přáteli s namyšleným blbečkem, jako jsem já, že?

Samozřejmě, že mě naštvalo a urazilo, že jsi mě odmítl. A ještě kvůli Weasleymu a Grangerové. Teda tak jsem to vždycky viděl já. Že jsi dal přednost někomu tak podřadnému přede mnou. Ale teď si říkám, že to možná nebylo tím. Kdybych nebyl tak povýšený a důvěřivý vůči všemu, co můj otec říkal... Kdybych se tehdy zachoval líp, bylo by něco jinak? Byli bychom teď přátelé?

Jenže, stalo se to, co se stát muselo se vším tím, co mě doma učili. Nevymlouvám se. Vím, že mám vlastní hlavu. Ale pochop... Vyrůstal jsem jen mezi lidmi, kteří s mým otcem, většinou teda ze strachu, souhlasili. A jejich děti dělali to samé se mnou. Slovo Malfoye bylo svaté. Každý chtěl být mým přítelem, nezáleželo na tom, že šlo o falešné přátelství.

Rychle jsem se naučil, že otec má ve všem pravdu. Cokoliv řekne, cokoliv chce, musí tak být. Každý jeho názor jsem automaticky přijímal za vlastní. Většinu času jsem o ničem z toho nepřemýšlel. Proč taky? Řekl to otec, tak to říkám i já. Nemůžu uvěřit, že jsem byl opravdu takový idiot.

Když se otec dozvěděl, že spolu chodíme do školy, rozhodně nechtěl, abych se s tebou pokusil přátelit. Měl jsem tě hlídat, sledovat a znepříjemňovat ti život. To mi šlo celkem dobře, nemyslíš?

Ale to ty jsi byl ten první impuls, který mě přiměl zpochybnit otce. Nechtěl, abychom byly přátelé, ale já se o tak pokusil. Všechny ty pasti, které jsem se na tebe snažil nastražit, všechny zbytečné hádky, které jsem vyvolával, moje nepřátelské chování vůči všem tvým přátelům... Přiznávám, vše z toho jsem dělal jen a jen z vlastního vědomí.

Ty první tři roky... Prostě jsem měl čím dál tím větším vztek. Každý den, kdy jsem tě viděl ve mě vyvolával stále větší nenávist.

Od prvního ročníku jsem měl pocit, že tě všichni obdivují úplně zbytečně. Vždyť co jsi udělal? Nedokázal jsi ani pořádně uvařit lektvar. Já ano. Já zvládl víc, než ty. Žárlil jsem, pochopitelně.

Při našem souboji ve druháku jsem rozhodně dokázal víc, než ty. Uměl jsem už v té době používat kouzla, která neuměla ani většina starších studentů. Vždycky jsem byl o tolik schopnější. Ale ty ses vytasil s hadim jazykem a měl jsi všechnu pozornost...
Upřímně, asi jsem nechtěl skutečně být zmijozelovým dědicem. Jen mě nesmírně dopálilo, když to říkali o tobě.