Child's Play | H.S.

22.

..., která za sebou zanechala mokrou cestičku na mé tváři.

Angela's POV

Nechápala jsem, proč tohle udělal a proč nezakročil ten jeho kamarád, vlastně proč jsem nezakročila já. Nevypadal, jako někdo, kdo by si zasloužil smrt, i přes jeho pár tetování a piercing v nose působil, jako optimista se skvělým smyslem pro humor, který mě i přes tohle všechno dokázal rozesmát, což mi přišlo, jako nemožná věc, ale tenhle kluk mě usvědčil v tom, že i nemožné je vlastně možné. Lituji toho, že jsem se s ním nepoznala dřív nebo aspoň za lepších podmínek a v lepším prostředí, určitě by z nás byli dobří přátelé. Pomalu jsem hlavou otáčela, teď už k mému jedinému společníkovi, naše pohledy se střetly a s jistotou jsem mohla říct, že ho to bolelo mnohonásobně víc než mě, avšak neuronil ani jednu slzu, nejspíše nechtěl vypadat přede mnou jako slaboch. Chvíli jsme se na sebe pouze dívali, dokud neprolomil ticho.

"Peter," po mém nechápajícím výrazu dodal, "jmenuje se Peter." Pousmála jsem se nad tím, tohle jméno se k němu i hodilo, optimistický Peter, který se obětoval pro svého přítele.

"Krásné jméno," na chvíli jsem se odmlčela, poté jsem pokračovala, "můžu se tě na něco zeptat?" Odpovědí mi bylo pouhé kývnutí v náznaku toho, že můžu.

"Proč mi Peter řekl, tohle je svět, ve kterém já nechci žít, ve kterém já nechci být? A vlastně proč tohle udělal?" Vyslovila jsem dvě otázky, které mě zajímaly snad nejvíc. Můj společník si povzdechl a spustil.

"Chtěl umřít," zalapala jsem po dechu, nevěříc svým uším.

"Proč by panebože chtěl umřít?" Furt jsem tomu nechtěla věřit, proč by chtěl umřít?

"Víš on to v životě neměl dvakrát jednoduchý, máme teď nejspíš čas, tak bych ti mohl o něm něco říct, myslím, že teď už mu to vadit nebude...," po téhle poznámce mě trochu píchlo u srdce, ale nechala jsem ho bez připomínek pokračovat dál, "Peter se narodil v Telfordu, je to kousek od Birminghamu, kdybys nevěděla, no kde jsem skončil... jeho dětství nebylo nějak odlišné od normálního dítěte, to se ale všechno změnilo, když nastoupil na střední a chytl se špatné party, začal pít, kouřit, hulit a užíval bůh ví jaké drogy. Chápu byl jenom dítě a objevoval světy, všichni jsme plní chyb jak věty, ale tohle se už nedalo nazývat objevováním. Byl v té partě nejmladší a nejspíš jim chtěl dokázat, že je frajer, ale začalo se mu to vymykat z rukou a šlo to s ním rychle z kopce. Našel si nějakou holku, která ho stáhla na ještě větší dno. Po čase se s ní její rodiče odstěhovali a šla se léčit, ale on se v tom topil dál. I když mezi sebou měli spíš takovou lásku v tabletách, tak vím, že ho to ranilo. Často mi říkával, 'Stále jsem to jenom já, tak proč mě nepoznáváš, vyrostli jsme spolu a teď se chováš tak jinak.' Nebyl to on a věděl jsem, že už to nikdy nebude ten Peter, s kterým jsme po večerech hráli fifu u nás doma. Chvíli to s ním vypadalo, že se to bude zlepšovat, dokonce si našel i zálibu, která mu částečně nahradila drogy a byla to hudba, jenže ho jeho otec vyhodil v devatenácti letech z domu, z domu kde vyrůstal a budoval svoje sny. Vlastně přišel o svého otce, od té doby to šlo všechno jako z kopce. Polovinu jeho rodiny skolila rakovina, brečel pokaždé, co si vzpomněl na to, mu přišla ta novina, že strýc, kterého dlouho nenavštívil, odešel a najednou to všechno začala jako lavina. S tímhle ztratil všechnu naději, i když jsem mu říkal, vždyť poslední co umírá je naděje, on už žádnou neviděl. Několikrát se snažil zabít. Jednou mi volala jeho máma a říkala mi, že jí volal Peter a říkal něco ve smyslu, 'Maminko, promiň, že ti volám tak pozdě večer, sedím na záchodě v klubu, kde má teď má teď někdo show, mám v sobě nějaký svinstvo a cítím se fakt low, chtěl bych ti dát jen sbohem.' Naštěstí měl někdo show jenom v jednom klubu, takže jsem ho rychle našel, dokonce mi potom už i řekl, jak má v plánu se pokusit zabít příště, 'Předávkuju se špínou, potom si hodím provaz.' Jakmile mi tohle řekl, hlídal jsem ho jako malé dítě, ale někdy ho nešlo uhlídat. Jsem rád, že si fakt nehodil provaz a pokaždé se zkusil předávkovat. Radši aby umřel předávkování, než aby se pomalu uškrtil. Jeho máma se divila, proč se chce zabít, jenže dospělí nevidí, oni to nevidí. Říkal mi, že začal trpět spánkovou paralýzou a tak silný noční můry by nepřál nikomu, prý je to hrozný pocit, když stojí cizí postava u postele. Až doteď už nezkusil se zabít a teď se mu naskytla úžasná možnost, jak dosáhnout toho, po čem nejvíce touží, po smrti, po klidu. Neměl jsem srdce na to, ho dál udržovat v téhle bolesti, jenom kvůli své sobeckosti, chápej mě, on byl celý můj život, mým jediným kamarádem a já ho nechtěl ztratit. Za tohle mi bude víc vděčný, než kdybych ho stále držel při životě a on se trápil. Takový úžasný člověk jako on si tohle nezasloužil. Někteří by o něm řekli, že je to jenom obyčejný feťák, feťák možná je, ale je to feťák s tím největším srdcem pod sluncem. Jednou jsme takhle šli parkem a tam spadla nějaký malý holce zmrzlina a on šel a koupil ji novou, vůbec ji neznal, ale koupil jí to jenom proto, aby ji slyšel se smát. Asi si říkáš, proč nebrečím, když to byl můj jediný kamarád. Dali jsme si slib, že když jeden z nás umře nebudeme kvůli sobě brečet a truchlit, ale budeme vzpomínat s úsměvem na naše zážitky... tohle je asi všechno, co jsem ti chtěl říct." Po svém dlouhém proslovu sklopil hlavu, nejspíše se snažil zahnat bolest ze ztráty svého přítele. Podle tichých vzlyků, které šly od něj, jsem usoudila, že se mu to nedaří. Při představě, co všechno prožil, mi začaly po tváři téct slané potůčky slz.

Fajn u psaní dnešní kapitoly jsem brečela jako želva :D Tohle je nejdelší a nejemotivnější kapitola celé této knížky. Doufám, že vám nevadí, že to je všechno napsané dohromady, ale přišlo mi blbé, to rozdělovat. Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat  millionpiecesofheart, jelikož jsem ji nehorázně spamoval při psaní a taky bych řekla, že se na to celkem i těšila. Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila a budu ráda za každou hvězdičku, komentář či případné sdílení. Hezké/ý ráno, odpoledne, večer!