Hraběcí chůva

Večeře, nebo snídaně?

Ale vážně, říkal nasnídat.
Myslela jsem si, že už si zvyknu na to, že moje první jídlo ,dne' je večeře.
Viditelně jsem si na to ještě tak docela nezvykla.
Ze skříně v rohu místnosti vydělám dvoje šaty.
Jedny mají temně rudou barvu, jsou bez ramínek mají po kolena delší, rozevlátou sukni.
Ty druhé jsou černé, na bocích mají průhlednou látku a tlustší ramínka.
Jsou mi asi po kolena.
Myslím že to jsou ty pravé. V těchhle se mu budu líbit.
Jako kdyby na tom záleželo. Mávne rukou mé podvědomí a já pkývu hlavou.
Samozřejmě, vždyť to už bych musela být úplně blbá, abych se zamilovala do upíra, ne?
Nahlas jsem se zasmála. Co si to jenom nalhávám? Jsem si jistá, že do něj zamilovaná jsem a to ať se mi to líbí, nebo ne.
Na chvíli mě zachvátily obavy.
Pokud s ním ale budu chtít zůstat, jak můj život bude vypadat?
Kousne mě a udělá ze mě upírku? Budu nebezpečná pro mámu s tátou a vůbec pro všechny své přátele, příbuzné i lidi, se kterými jsem běžně ve styku? Budu schopná pít krev?!
Už jen z pouhé představy se mi udělalo zle.
Vraždila bych lidi? Žila bych v temnotě? Co by na to řekli máma s tátou? Nemusela bych to před nimi tajit?
Tyhle otázky mi přišli asi daleko horší než to, že bych pila krev.
Vyčerpaně si sednu na postel a ramínko s šaty si položím na klín.
Podepřu si hlavu rukou.
Tohle nezvládnu. Nejsem pro tenhle život stvořená.
A proč se tím zabýváš? Tohle je jen chvilkové oblbnutí, a bůh ví, jestli to dnešní ,rande' přežiješ. Připomene mi halas v hlavě a já jeho rady využiju, abych nemusela trpět těmito otázkami.

Když jsem otevřela dveře, za nimiž stal Nikolas v obleku s motýlkem, potichu jsem vzdychla.
Velmi mu to slušelo a to je snad slávě slovo, byl překrásný.
Černé vlasy mu splývaly kolem silných ramen, rudé oči přímo jiskřily nadšením a pravou ruku ke mě natahoval.
,,Mohu?" Zašeptá a já bez váhání dám svou ruku do jeho.
,, Jistě." Zámumlám a jakmile se otočím, abych zavřela dveře od pokoje zjistím, že to za mě už udělal on. Je vážně velmi nenápadný.
Tahle myšlenka mě trochu děsila zvláště proto, že si můžu myslet že jsem sama a přitom tam budu mít společnost.
Vykročíme po ztemnělé chodbě ke schodišti.
,,Moc ti to sluší." Poznamená a pohledem si mě přejede od hlavy až k patě.
,, Děkuji." Odpovím se zarudlými tvářemi, načež se na mě Nikolas usměje.
,,Nechal jsem ti připravit lososa, či co. Já se v těch lidských jídlech moc nevyznám, ale Gips mi to doporučil."
,,Doporučil správně." Usměju se a Nikolas se na mě váhavě podívá.
,,Opravdu?"
,,Ano, opravdu." Kývnu.
Zavede mě do prostorného sálu s malým kulatým stolkem uprostřed, na němž je rudá růže.
,,Kytici máš v pokoji, Marcus ji dal do vázy na stole." Pohodí hlavou směrem k růži a bleskurychle zavře dveře.
,,Ooo, děkuji. To je milé." Usměju se a nechám se doprovodit ke stolu.
Jsou na něm i nachystané sklinky s vínem.
Teda alespoň doufám, že je to víno.
Nikolas mi galantně odsune židli a poté co se posadím mi ji jako pravý gentleman přisune ke stolu.
Sám si sedne naproti mě a vázu s růží dá bokem, aby jsme si viděli do obličeje a sám pro sebe si zamumlá: ,,měly by ty kytky dělat menší, vůbec jsem neviděl tvou tvář."
Zahihňám se.
,,Ukaž, naliju ti." Vezme do ruky flašku s vínem a nalije mi do sklenice tmavě rudou tekutinu.
,,Ehm...co to je?" Zašeptal směrem k jeho ruce.
,,Víno, to je pro tebe." Odpoví s úsměvem a sám si nalije z jiné flašky.
Při pohledu na krev se mi nepřeje stáhne hrdlo.
To vydržíš. Chlácholí mě mě podvědomí. Vždyť tohle každý den servíruješ Juniorovi. Není v tom žádný rozdíl.
I přes to se mi zrychlil tep.
,,Jsi nervózní." Podotkne Nikolas a svou bledou rukou se natáhne pro tu moji, která je položena na stole.
Jemně mě pohladí po jejím hřbetě.
Zavři oči a závratím hlavou.
,,To nic."
,,Jestli je to to nepříjemné tak já jíst nemusím, nedělá mi to problém." Zašeptá, načež já rychle zatím hlavou.
,,Ne, prosimtě, přece kvuli mě nebudeš hladovět. Nevadí mi to." Ujišťuji ho.
,,Jsi si tím jistá?" Ptá se se starosti v očích. To mě rozesměje.
,,Ano, jsem si tím jistá, dokud to ještě není moje krev, tak je to v pořádku." Zavtipkuji, ale jeho to nepobaví. Pohled mu ztěžkne a on naprázdno polkne.
Rozklepou se mi nohy.
,,Viš, tvoje krev je báječná a kdyby to šlo, nechal bych se její chutí opájet navěky." Řekne nahlas a v tu chvíli jako kdyby utichly i mé myšlenky.
Jen tam na něj tak civím.
Hned jakmile spatří můj vyděšený pohled usměje se a ještě jednou mě pohladí pohřběte ruky.
,,Neboj, neublížím ti." Zašeptá a já ve tmě zpozoruji lesk na jeho špičácích.
Zamrazí mě v zádech a zároveň mi to i připomene náš polibek. I když mi z jazyku tekla krev, byl to nádherný pocit.
Kousnu se do rtu.
Myšlenka na ten polibek ve mě probouzel k životě nejrůznější pocity smíchané se strachem, vášní a rozkoší.
Nikolas viditelně uhádl na co zrovna myslím a olízl si spodní ret, jakoby na něm mou krev cítil.
,,Tak je čas na jídlo." Vejde dovnitř trpaslík, který mi pomáhal spolu se zombiemi vybavovat oblečení, načež jsem na o poslala pryč s tím, že to dělat nemusí, že si to udělám sama.
Tentokrát zase nepřišel sám a doprovázelo ho něco z těch rozpadajících se záhrobníh těl.
Spolu se svým doprovodem přivezli jídelní vozík se třemi talíři.
Jejich lichý počet mě ze začátku zarazil, ale hned potom jsem pochopila.
Byl to předkrm, hlavní chod a zákusek. Ovšem jen pro mě.
Přivezli to k našem stolu a dali přede mě talíř, načež jsem rychle vyprostila svou ruku zpod Nikolasové.
Ani jeden z nich si mého studu nevšiml a na stolek postavili menší zlatý zvoneček.
,,Až budete chtít odnést nádobí, nebo dat na stůl další chod, či nalít krve stačí zazvonit, Basil má sluch jako nikdo jiný." Vysvětlí a odkrůčkuje spolu se zombiem pryč z místnosti.
,,Basil?" Podivím se. O nikom takovém jsem tady ještě neslyšela.
Nikolas kývne.
,,To je pes tety a strýce."
,,Oni mají psa?" Divím se znovu.
,,Hmmm...v podstatě je to takový démon připomínající psa, jediné čím se liší od normálního psa jsou rudé oči, šedé zuby a mufloní rohy." Oznámí mi.
,,Mufloní? To je asi hodně velký pes." Podotknu. Mufloní rohy jsou jistě dosti těžké. Ten pes by musel mít velkou a silnou lebku, aby je bez potíží unesl na hlavě.
Nikolas přikývne. ,, Připomíná vlkodava." Odvětí a napije se ze své sklenice a já jo hned napodobím.
Víno mají výborné. Zajímalo by mě, jestli ho vybral sám Nikolas a kolik to taky stálo.
,,A co vlastně tak děláš, máš nějakou zálibu?"
Když jsem uslyšela tuhle otázku, přišla mi tak prostá, jako kdyby předemnou už neseděl upír, ale normální člověk.
,,Hraju na klavír, čtu, píšu knihy a taky ráda tančím."
V údivu pozvedne jedno obočí.
,,A chtěla by sis zatančit? Myslím třeba až dosnídáme. V rohu místnosti je gramofon s nějakou hudbou na společenské tance." Řekne netrpělivě a já přikývnu.
,,Velmi ráda." Odpovím. ,,A co ty? Nějaké záliby?"
Podepře si hlavu rukou a na chvíli se zamyslí.
,,Dost se zabývám moderní technologií. Popravdě já a moji rodiče nebydlíme v tak staromódnímu hradě jako můj strýc. Ano, je sice pravda že zvenku vypadá velmi...staře a památkově, ale vevnitř už si nemusíme svítit loučemi a svíčkami. Používáme tablety i telefony, díváme se na televizi,zkrátka jako normální lidé." Řekne s nadšením a hluboce s mi podívá do očí.
,,Táta se chce odprostit od těchto středověkých stylů." Chvíli mu přeletí přes obličej stín smutku, ale je to tak rychlé, že si toho skoro ani nevšimnu.
,,Ehm...zajímavé. " odpovím s úsměvem a v duchu zalituju toho, že se snaží být jako ,normální lidé'.  Ano, přiznávám že žít jako ve středověku nemusí být zrovna pohodlné, ale i tak to působí... zkrátka je to něco jiného, pro tuto dobu originální a je to specifické pro tyhle bytosti.
Popravdě si snad ani upíry v nějakém moderním prostředí moc představit nedokážu.
Nikolas sedící naproti mě pozoruje každý můj pohyb a doslova studuje každou emoci kterou mám v obličeji.
,,Nad čím přemýšlíš?" Zeptá se a zaujatě mě sleduje.
,,No, jen...že tenhle styl se mi celkem líbí. Tedy ten, který má tvoje teta se strýcem. Je podle mě pro upíry takový typičtější a vzácnější. Kdežto v prostředí, které mají normální lidé už to nebude tak... kouzelné." Řeknu co si myslím.
,,Hmm." Chvíli je ticho.
,,Máš pravdu, taky mě to mrzí, ale otec chce aby jsme šli s dobou. Už jsme toho dost zameškali. Normální upír, jako například strejda by to nedopustil, na to je za tenhle hrad až příliš hrdý, ale otec upír nebyl."
,,On byl člověk?" Ptám se překvapeně.
Nikolas přikývne a znovu se napije krve.
,,Matka je upírka a tátu přeměnila v upíra. Kdyby ho totiž dědovi představila jako člověka, tak by jen těžko dostala povolení k sňatku." Položí sklenici na stůl a do ubrousku na stole si utře rty od krve.
,,Nemysli, že jsou na to upíři tak vysazení. Zkrátka děda byl a stále je, co se týče těchhle názoru dost staromódní." Kývne nad tím rukou a zazubí se na mě.
Co to mělo znamenat?
Náhle mě zasvětí prsteníček.
Říkal, že neví, co je to za prsten.
Tsssss, jsem paranoidní.
,,Ty nebudeš jíst?" Ukáže na talíř předemnou.
,,Ano, jistě budu jíst." Kývnu a vezmu do ruky vydličku.
Na menším talířku jsem měla černé olivy naplněné sýrem a plátek uzeného lososa.
Vypadalo to nádherně.
,,Doufám že ti bude chutnat."
,,O tom nepochybuji." Obadaruju ho úsměvem a jeho pohled zněžní.
Že bych na něj měla takový vliv?
Sama pro sebe se pousměju a dám se do jídla.
,,Víš já si myslím, že ty nejsi jen tak obyčejný člověk, Valentino. Když jsi bojovala s Alexem..." Zarazí se a mě dojde, že to byla ta okřídlená zrůda, která utekla z místnosti tady na hradě.
,,Ano?" Pobídnu ho, aby pokračoval.
,,Nemyslel jsem si, že mu skočíš za krk a porveš se s ním." Pronese fascinovaně.
Sama pro sebe se usměju.
,,Nechtěla jsem, aby ti něco udělal." Zamumlám v rozpacích.
Pousměje se.
,,Víš, poslední dobou si myslím, že jsi na mě změnila názor." Podotkne a čeká, co na to řeknu.
Chvíli je ticho.
,,Máš pravdu." Přiznám.
V rudých očích se mu vítězné zablýskne.
,,Opravdu? Co sis o mě myslela před tím a co si o mě myslíš teď?" Ptá se se zájmem a důležitě si podepře hlavu rukama.
,,Ehm...no, bála jsem se a už se bojím méně." Kňuknu.
,,Čeho ses bála?"
,,Tebe"
Lišácky se na mě podívá.
,,A teď už se nebojíš?"
Jeho rudé oči přímo hoří nadšením a zvědavostí.
Chce si se mnou hrát.
,,No, méně."
Nikolas se trošku zvedne ze židle a odsune vázu s růží bokem.
Kousnu se do rtu a vstanu taky.
V tento okamžik je v místnosti hmatatelný vzduch nabitý elektřinou.
Nikolas odstrčí stůl stranou, jako kdyby to byla kdejaká lehká věc, a natáhne se pro mou ruku.
Bez váhání mu ji podám a on mě k sobě přitáhne.
Narazím do něj hrudí a on obličejem těsně u mého zašeptá: ,,To je dobře a já pevně doufám, že tě toho strachu zbavím." Odhrne mi vlasy z obličeje a dravě se políbíme.
Jednou rukou mě drží za tu mou a tou druhou mě drží za pas.
Vášnivě mě k sobě tiskne a zasypává mě polibky.
V životě jsem nepocítila takovou touhu a nebezpečí.
Srdce mi bušilo tisíckrát rychleji a podlamovali se mi kolena.
A tak jsme tam tak stáli, líbali se, vychutnávali si přítomnost toho druhého, doteky a polibky za měsíčního světla.

Ahojte čtenáři!
Poslední dobou si vůbec nejsem jistá, jestli se k této knížce dostanu, ale doufám že ano.
Jinak doufám, že s vám kapitola líbila.
Vaše K.😘❤️