,,A co máte teď v plánu?" Ptá se mě otec mého přítele - Christiana na společné večeři, kterou uspořádal, aby mě Christian mohl své rodině více představit.
,,Hmmm...v příštích dnech si půjdu hledat práci, chtěla bych rodičům přispět k nové stavbě našeho domu a taky už se postavit na vlastní nohy." Odpovím s klidem a nadějí v hlase.
Tohle teď bylo moje přání, které jsem hodlala splnit za jakoukoli cenu.
Uslyším vedle sebe Christianovo tlumené zachechtání.
,,Christiane, proč se smeješ?" Pohlédne na něj jeho otec sedící naproti nám u kulatého stolu.
Christian si otře rty do ubrousku a s bobavením ve svých hnědých očích nám řekne: ,,Ale no tak, Ven. Přeci by jsi to nezvládla, nezapomeň, že ten tvůj sen stát se spisovatelkou nedopadl dobře," připomene mi.
,,Co tím chceš říct?" Stáhne se mi žaludek tak, že už nemám chuť jíst.
Uchechtne se, což mě naštve ještě víc, ale snažím se držet svůj vztek na uzdě.
,,Náhodou s tou spisovatelkou to dobře nedopadlo proto, jelikož jsem nesehnala žádného schopného korektora. Jinak ta kniha už napsaná je." Upozorním ho.
,,Ven no tak, přiznej si to. Víš že s tvým štěstím by jsi nenašla místo ani na uklízečku."
Tak tímhle mi zkazil chuť k jídlu úplně.
To se mi snad jenom zdá.
Přísahám, že když jsem s tím klukem začala před několika měsíci chodit, takhle se ke mě nechoval.
Vydechnu.
,,Dovol abych ti připomněla, že kromě knihy jsem ještě hrávala v divadle, umím zpívat, malovat a již šestým rokem hraju na klavír." Poslední slovo už téměř zavrčím.
Kývne hlavou, ale jeho úsměv mu nepohasl.
,,Co se týče divadla, tak si v něm hrála, když ti bylo patnáct a fantazii, to musím uznat, máš dost velkou na to, aby sis zvládla představit takovou blbost, jako je teď hledat práci. Vždyť by tě nikde nechtěli."
Tak teď už se mi málem zatmělo před očima.
Prosím?!
Tak to tedy ne. Takhle vážně ne, chlapečku.
,,Ehm...omluvte mě." Zamumlám spěšně, když vstanu od stolu a jdu na toalety.
Jakmile se za mnou zavřou dveře, přejdu k zrcadlu, pustím si vodu z kohoutku a opláchnu si obličej.
Je mi úplně jedno, jestli si zničím make-up. Musím se probrat, jinak se stane něco, z čeho už nebude cesta ven. A to jest, že budu poslouchat jeho hňupský rady.
Rukama se zapřu o umyvadlo a pohlédnu na sebe do zrcadla.
Mé modré oči byly trochu zarudlé, jelikož v nich byly slzy lítosti a vzteku.
Vzteku na sebe samu, protože nemůžu uvěřit, kde jsem sbalila takovýho vola.
,,Tak jo holka," Promluvím ke svému odrazu v zrcadle.
,,Pokud chceš někdy v životě něco dokázat, tak pryč od něj." Zastrčím si pramínek svých hnědých vlasů za ucho.
Naštěstí jsem na sobě neměla řasenku, takže nikdo moc nepozná, že se s mým líčením něco stalo.
Utrhnu si papírový ubrousek a lehce si utřu čelo.
Je čas na to, otevřít oči a konečně se zviklat k rozchodu.
Rázně vyjdu z toalet a zamířím k našemu stolu.
,,Stalo se něco?" Zeptal se jeho táta, jakmile spatřil můj vážný obličej.
,,Ne, ale už nejspíš půjdu." Podám mu ruku a potřesu si s ním.
,,Bylo mi potěšením vás poznat, pane Pearsy." Kývne hlavou, zasunu za sebou židly a odejdu od stolu. U věšáku si vezmu svůj kabát a přehodím si ho přes ramena.
,,Ven, co blbneš?" Ptá se mě Christian, jdoucí hned za mnou.
Otočím se na něj.
,,Řeknu ti to venku." Zamumlám chraplavým hlasem.
,, Dobře." Řekne nejistě a společně vyjdeme na rušnou večerní ulici.
,,Tak, co jsi potřebovala?" pokračuje Christian hned, jakmile nás obalí chladný vzduch.
,, Podívej," vzdychnu a popojdu neklidně z místa na místo.
,,Už toho mám dost." Řeknu ledovým hlasem.
Christian se zarazí.
,,Co tím chceš říct?"
Mám nutkání prohrábnout si vlasy rukou, jenomže mám drdol, který si nechci zničit.
,,Chci tím říct to, že už mám dost toho, jak mě podceňuješ. Ty..." Uchechtnu se.
,,Posloucháš se někdy vůbec? Slyšíš to, jak zpochybňuješ mé plány na budoucnost? " Vyjedu na něj.
,,Ech...já ti jenom říkám pravdu." Sdělí mi pevným hlasem.
,,Cha! Takže podle tebe je pravda taková, že nic v životě nedokážu? Že je všechno úsilí, přesvědčení a talent k ničemu?" Vyštěknu.
Několik kolemjdoucích se po nás zvědavé ohlédne.
Takovou pozornost jsem zase upoutat nechtěla, ale co se dá dělat.
Jen ať se podívají, s jakým blbem chodím.
,,Nemůžeš se trochu ztišit?" Zašeptá.
Obrátím oči v sloup.
Dá si ruce do kapes a zamyšleně se podívá na chodník.
,,A co mi tím vším chceš říct?" Ptá se.
Oči se mi zalijí slzami.
,,Nejspíš jen to, že by jsme se měli rozejít, protože takhle to vážně nefunguje, já nechci aby mě můj kluk podceňoval, to prostě nesnesu." Přiznám to, co mám na srdci.
Tato zpráva způsobí to, že mu pohled rychle vystřelí směrem ke mě.
,,Cože?" Hlesne.
,, Slyšíš pravdu." Zašeptám.
Chvíli je ticho, během kterého nikdo z nás neví, co by měl říct.
,,Dobrou noc." Řeknu nakonec, obrátím se k němu zády a jdu uličkou pryč.
Bolí to. Je to zrada, ale já mu ukážu, že něco dokážu, že nejsem tak blbá, jak si myslí.
Se stékajícími slzami po tvářích jdu směrem k taxíku, který byl díky bohu volný, takže jsem mohla jet rovnou domů.
ČTEŠ
Hraběcí chůva
Vampir[ probíhá korektura a přepisování příběhu] Zabouchala jsem na dřevěnou bránu kamenného sídla. Srdce mi splašeně bilo až v krku. Přece to teď nevzdám! Nemůžu! Slíbila jsem, že Christian uvidí to, jak se spletl. Jenom pouhá vzpomínka na jeho pano...
