Společně s Emily a Jess míříme do velké jídelny. Vzhledem k tomu, že je velká spotřeba jídla a špatně se shání, hodně šetříme. Ráno v osm jsou snídaně, ve dvanáct je oběd a večeře je v sedm.
Většinou jíme jen konzervy nebo sušené maso nebo ovoce. Prostě to co se najde.
Je něco před sedmou, jídelna je už skoro plná. Není nás tu moc, něco kolem 150 lidí. Jak říkám, hodně z nás nepřežilo.
Jako vždycky si sedneme k našemu stolu, kde mimo jiné sedí už Justin, Max a Adam. Kluci nám udělali místo a my si konečně sedly.
„Jak šel trénink, Jess?" zeptal se Justin naší sestry a významně se na ní podíval. Jessie se na něho usmála a spustila.
„Bylo to super. Melanie mi ukázala spoustu věcí. Myslíte, že by byla mamka na mě pyšná?" podívala se na nás smutně a já se zakuckala jídlem.
O rodičích jsme skoro nemluvili. Sice už je to rok a půl, ale pořád to bolí. Pokud se někdo na něco zeptá většinou odpovídá Justin, já na to nemám odvahu.
Podívala jsem se na ní a smutně se usmála. Justin chtěl něco říct, ale já ho zarazila. Nadechla jsem se a vydechla.
„Máma by na tebe byla moc pyšná, méďo. Víš, vždycky si přála aby si se stala policajtkou. Chtěla to i po mně, ale já si vybrala jiný obor." vybalila jsem to ze sebe a nestačila koukat, jak lehce to šlo.
„A co si chtěla být, když ne policajtka?" zeptala se a dívala se mi do očí.
„Chtěla jsem pomáhat dětem, které byly nemocné stejně jako já." usmála jsem se na ní a koutkem oka zahlédla Justinův pohled.
„Ty jsi nemocná?" vystrašeně se na mě podívala. Zasmála jsem se a zakroutila hlavou.
„Byla jsem nemocná. Teď už jsem v pořádku, méďo." usmála jsem se na ní. „A teď běž za kamarádkou, která na tebe mává."
Jessie se zvedla a šla za svou kamarádkou. Pro sebe jsem se usmála a podívala se na mračícího Justina.
„Co?" pozvedla jsem obočí a čekala co na mě vybalí.
„Proč si jí to říkala? Máma nechtěla aby to věděla." řekl naštvaně a já protočila očima.
„Jenže máma tu není a já nevidím důvod proč jí to neříct." řekla jsem podrážděně a podívala se mu do očí.
„Ty si byla nemocná?" podívala jsem se na Adama, který mi položil otázku a kývla.
„Měla jsem rakovinu, ale už jsem tři roky zdravá a doufám že pořád budu." Adam chtěl ještě něco říct, ale celou jídelnou se ozval poplach. Okamžitě jsem se zvedla a podívala se na Emily. „Najdi Jessie a běžte ke mně do pokoje."
Společně s ostatníma jsme se vydali do zbrojnice. Vzala jsem si první pistoli co mi padla do ruky a ještě nůž. Cestou k východu z budovy jsme narazili na Connora.
„Někdo je před bránou. Adame a Melanie běžte tam. Justin a Max vás budou krýt odtud." kývli jsme na souhlas a vydali se ven.Venku už byla tma, takže jsme pořádně nic neviděli. Vlezli jsme si k barierám, které máme před budovou a skrčili se. Dalekohledem jsem se podívala k bráně jestli nezahlédnu nějaký pohyb.
Pár sekund se nic nedělo, ale pak se před bránou objevil zástup dětí.
Zvedla jsem ruku na náznak aby nikdo nestřílel.
„Jsou tam děti." řekla jsem Adamovi a zároveň do vysílačky.
„Cože?" vykulil na mě oči a vytrhl mi dalekohled z ruky.
„Kryjte mě, jdu tam." řekla jsem do vysílačky a šťouchla do Adama, aby šel semnou.Pomalu jsme přešli k bráně a zadívali se na ty malá stvoření. Všechno to jsou děti okolo pěti let a výš. Chtěla jsem jít ještě blíž, ale holčička co byla hned ve předu zvedla ruku ve které měla nůž.
Adam na ní namířil zbraní, ale já ho zastavila. Zvedla jsem obě ruce na náznak, že jim neublížím.
„Niv vám neuděláme, chceme vám jen pomoci." promluvila jsem k nim.
„Tady budete v bezpečí, věřte mi."Holčička se na mě zadívala a poté si přiložila nůž k zápěstí. Než jsem stačila otevřít bránu, pořezala si zápěstí a to samí udělali i ostatní. Až na jednoho kluka, který bez problému obešel těla a přistoupil k nám. Vůbec se nechoval jako osmiletý kluk, jako kdyby ho někdo řídil a vysál z něho dětský život.
Stál naproti nám a po jeho levé a pravé straně se objevili hlavouni. Okamžitě jsem na ně namířila a držela se abych nevystřelila.
„Náš pán vám vzkazuje, že tohle byl jen začátek. Nepřeje si aby jste zasahovali do jeho práce. Jestli ještě jednou zjistí, že jste narušili jeho práci a výzkum, bude další várka mrtvých." měla jsem strašnou chuť zastřelit ty dvě monstra, ale něco mi říkalo abych to nedělala.
Kluk a hlavouni se otočili a vydali se zpátky odkud přišli...Rychlostí blesku jsem otevřela bránu a vydala se k tělům dětí.
Klekla jsem si k holčičce co se jako první pořezala.
Byla tak malá a mladá. Snažila jsem se držet slzy na uzdě, ale nešlo to.
Naprosto zničeně jsem koukala na všechny těla a nevěděla co dělat. Adam všechny těla prohlížel, ale já nedokázala nic. Jen jsem klečela u té holčičky a před obličejem měla Jessie. Co kdyby to byla ona?„Mel? Jsi v pořádku?" přiběhl ke mně Justin. Podívala jsem se na něho a on hned poznal, že rozhodně v pořádku nejsem.
Pomalu mě zvedl na nohy a objal okolo ramen. Už chtěl jít k bráně, ale zastavila jsem ho.
„Vezmi její tělo do budovy." řekla jsem Maxovi, který se tu taky objevil. Nejistě na mě koukal a svůj pohled přesunul na Justina.
„Melanie, není to dobrý nápad. Vždyť je někdo ovládal." namítnul Max. Zadívala jsem se na něho a ukázala na tělo dívenky.
„Prostě jí vezmi do budovy. Je mrtvá, nic nám neudělá. O Connora se postarám." řekla jsem rázně a společně s Justinem se vydala do budovy.Max vzal dívenku do zdravotní kliniky a já šla rovnou za ním. V závěsu mi byl Justin, Adam, Emily a Finn. Otevřela jsem dveře a vešla.
„Co s ní jako chceš dělat? Je mrtvá." zeptal se mě Max nechápavě a sedl si na židli.
Přešla jsem k tělu a začala si ho prohlížet. Předpokládám, že dívku musel někdo řídit, ale čím?
„Někdo je ovládal. Sami by si zápěstí nepořezali." odpověděla jsem mu a přetočila dívku na záda.
„Co když ano?" zeptal se Finn..
„Nebuď debilní, Finne. Dítě v tomhle věku není schopný něčeho takového. A navíc, když se pořezala ona, všichni to naráz zopakovali." řekla jsem mu a protočila nad ním očima. Idiot.
Zadívala jsem se na věc, co měla dívka na krku. Vypadalo to jako nějaký malý přístroj. Zkusila jsem to sundat, ale nešlo to. Jakoby to bylo k ní přisáté.
„Co je to?" zeptal se Adam a začal si to prohlížet.
„Nevím. Vypadá to jako nějaký přístroj. Hádám, že tohle bude důvod proč je poslouchají." řekla jsem a otočila dívku zpátky na záda. Podívala jsem se na ostatní a potom zase na dívku.
„Musíme to sundat. Chci vědět jak to funguje." ukázala jsem ke krku, kde ta věc byla přicuclá.
„Melanie.." povzdechl si Justin a podíval se na mě, „Vím, že chceš ty děti zachránit, ale co když to sundat nepůjde? Nevíme co se stane, až se to sundá..."
„Tu věc sundám i kdybych měla přijít o život. Ty děti za nic nemůžou. Nutí je dělat věci co nechtějí. Nehodlám tu jenom stát a nic nedělat." zavrčela jsem na něho.
„To po tobě ani nikdo nechce, ale musíš brát ohledy na lidi tady. Co když je to ohrozí?" pozvedl bratr obočí..
„Už jsme všichni v ohrožení, Justine. Od chvíle, kdy se tady ty bestie objevily." řekla jsem mu a naštvaně se vydala pryč z místnosti.
Potřebovala jsem vypustit páru, takže můj směr byl tělocvična. Slyšela jsem za sebou kroky, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
Tušila jsem kdo to je.
„Co chceš Adame?" zeptala jsem se ho, Adam mě doběhnul a podíval se na mě.
„Souhlasím s tebou.." řekl jen. Zmateně jsem se na něho podívala a pozvedla obočí. „S čím souhlasíš?"
„Aby se ta věc sundala, takhle by jsme mohli zjistit více informací a zachránit více lidí." chápavě se na mě podíval a otevřel dveře do tělocvičny. Pustil mě a já vešla.
„Jestli se o něco pokouš- .."
„O nic se nepokouším, Melanie." skočil mi do řeči a protočil očima.
„Fajn." řekla jsem a usmála se.***
Tak, první tři kapitoly jsou venku a já doufám, že to bude někoho bavit. Příští týden zveřejním další kapitolu, nejspíš v pátek. ❤️
Dopředu děkuji za veškeré ohlasy a mějte se krásně.
Mel.
ČTEŠ
Falling Skies
Science FictionLoď přistála na zemi a všechno do deseti metrů pohltila. Nikdo z ní nevylezl. Lidé si mysleli, že zase bude všechno dobré, ale pletli se. Čtyři dny potom co přistála loď, z ní vylezla monstra a vpadly do každého bytu. Unesly děti a nikdo neví co s...