Loď přistála na zemi a všechno do deseti metrů pohltila. Nikdo z ní nevylezl. Lidé si mysleli, že zase bude všechno dobré, ale pletli se.
Čtyři dny potom co přistála loď, z ní vylezla monstra a vpadly do každého bytu.
Unesly děti a nikdo neví co s...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
K našemu domu jsme dorazili za necelou hodinu. Byla jsem neskutečně unavená a hladová. Rameno mě už sice tolik nebolelo, ale přesto jsem cítila nepříjemné píchaní v místě rány... Vystoupila jsem z auta a udiveně koukala na náš dům, který pořád stojí na svém místě a je vcelku.. „Čekala jsem, že už tu stát nebude.." zamumlala jsem a šla ke dveřím.. Ostatní šli za mnou a něco si povídali.. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Zavalil mě pocit úzkosti, když jsem si vybavila den kdy jsme odtud utekli.. „Jdu do pokoje.." vyhrkla jsem a vyběhla schody po dvou. Dveře byly stále otevřené a pokoj byl ve stejném stavu, tak jak jsem ho nechala.. Je zvláštní, že na náš dům ještě nikdo nenarazil, teda kromě hlavounů. Strašně moc bych si přála aby bylo všechno při starém.. Slyšela jsem dupaní po schodech, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Dívala jsem se na svou zeď nad postelí, kde byly fotografie mých oblíbených zážitků. Přebývaly fotky s rodiči a Emily, ostatní jsou maličkosti. „Jsi v pohodě?" promluvil na mě hlas, který jsem dobře znala. Otočila jsem se na Adama a celého si ho prohlédla. I přesto, že jsme se ze začátku neměli rádi jsem musela uznat, že byl opravdu nádherný. Klasický tip holky, ale přesto je v něm něco navíc. Něco co mě k němu přitahuje. „Ne, celý tenhle dům je jednou velkou vzpomínkou a já mám z toho úzkost." řekla jsem a dívala se mu do očí. Zatnula jsem ruce v pěst, když jsem ucítila třes rukou. „Chci aby bylo všechno při starém, Adame." zašeptala jsem a dál nedokázala zadržet slzy. Adam ke mně rychle přešel a přitáhnul si mě do náruče. Omotala jsem mu ruce kolem těla a hlavu mu zabořila do hrudi. „Já vím, Mel, já vím.." šeptal mi do ucha a hladil mě po vlasech.. „Zastavíme je. " naprosto jsem mu věřila. Ve chvíli kdy vyslovil ta dvě slova, jsem se mu oddala. Věděla jsem, že to myslí zcela vážně a já mu s tím pomůžu. „Dobře.." kývla jsem na souhlas a podívala se na něho. Široce se na mě usmál a já mu to opětovala. Odtáhnul se ode mě a začal si prohlížet můj pokoj. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že bude kluk v mém pokoji za těchto podmínek. Jediný kluk, který tu kdy byl, je Justin a Max. „Máš docela super pokoj, na holku." prohodil a zastavil se u mých fotek na zdi. „To jsou tvoje rodiče?" zeptal se a ukázal na fotografii, která byla moje nejoblíbenější. „Jo, proč?" nevím proč, ale mám pocit jako kdyby je už viděl. To jak řekl tu otázku, překvapení a poznání. „Myslím, že jsem je už viděl. Pár měsíců zpátky." otočil se na mě a usmál se. A já? Já nedokázala nic, zírala jsem na něj s otevřenou pusou a nevěřila svým uším. „To.. to znamená, že.. že jsou naživu?" zakoktala jsem se a prohrábla si vlasy. V hlavě mi to šrotovalo jako nikdy a já nedokázala přestat myslet na to, že bych je znovu po roce a půl viděla. „Myslím, že ano." přikývnul a usmál se. Srdce mi bylo o sto šest a tep mi musel vyskočit do nebeských výšin. Opravdu mi dal naději, že rodiče žijí? Nebo aspoň jeden z nich? „Musím to říct Justinovi." zašeptala jsem a vyběhla z pokoje. Schody jsem seběhla rychlostí blesku a zastavila se v kuchyni, kde všichni seděli. Usmála jsem se na ně a potom se podívala na Justina. Nechápavě na mě zíral a pozvedl obočí. „Rodiče jsou naživu."
