Loď přistála na zemi a všechno do deseti metrů pohltila. Nikdo z ní nevylezl. Lidé si mysleli, že zase bude všechno dobré, ale pletli se.
Čtyři dny potom co přistála loď, z ní vylezla monstra a vpadly do každého bytu.
Unesly děti a nikdo neví co s...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V pokoji jsem si do batohu naházela oblečení a věci, které jsem si přinesla z minulé výpravy. Batoh jsem si dala na záda a čekala na Annie a Lisu. Kluci na nás budou čekat u zadního vchodu základny.. Dobrých pět minut jsem seděla na posteli a prohlížela si rodinnou fotku, kterou jsem viděla naposledy před rokem.. Máma tu vypadala unaveně, ale přesto šťastně objímala tátu. Táta se culil do foťáku jako pokaždé a v náruči držel sedmi letou Jessie. A mě zase objímal Justin a oba jsme měli na tvářích veliký úsměv. Když jsem slyšela tiché zaklepání, tak jsem rychle schovala fotku do batohu a setřela si slzy, které stékaly během mého prohlížení fotky. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je..Annie měla na zádech svůj batoh a Lisa měla obyčejný střední batoh. Usmála jsem se na ně a vyšla ven z pokoje.. „Kde jsou kluci?" zeptala se Annie, která držela za ruku Lisu. „Čekají na nás u zadního vchodu. Musíme se nepozorovaně proplížit ven.. doufám, že vše půjde podle plánu." odpověděla jsem jí a snažila se skrýt můj strach v hlase. „Dobře.."
~~~
Cesta ven ze základny byla zatím čistá.. První šel Max s Justinem a poslední já a Adam. Annie měla na starost Lisu, společně s Finnem. Snažili jsme se nevydávat moc zvuku, aby jsme na sebe neupozornili. „Jsi v pohodě?" zeptal se mě Adam, podívala jsem se na něho a kývla.. „Nevypadáš na to.." podotkl a celou si mě prohlédl. „Všechno se kazí. Naši vlastní lidi chtějí použít děti jako zbraň? Ten den kdy jsme utekli z našeho domu jsem si řekla, že nesmím dopustit aby se Justinovi nebo Jessie něco stalo. Celý ten rok jsem trénovala abych byla nejlepší a pomstila se, ale ne tímhle způsobem.." řekla jsem mu svůj názor a falešně se usmála. „Takhle jsem si to vůbec nepředstavovala." „Víš, jsi ta nejlepší bojovnice, kterou jsem kdy potkal. Najdeme si vlastní způsob jak je pomstít. Všechny.." usmál se na mě a zadíval se mi do očí. Oba jsme na sebe zírali a ani si nevšimli, že jsme se zastavili. Zatajila jsem dech když se Adam ke mně sklonil. Svůj pohled přesunul na mé rty a široce se usmál. Hlavou se mi honilo milion pocitů, ale ani jeden nevystihoval momentální situaci. „Pardon, že ruším vaší milostnou chvilku, ale měli by jsme jít.." promluvil nějaký hlas a já se od Adama odtáhla. Podívala jsem se na Finna a kývla. Obešla jsem je a vydala se za Annie a Lisou.. uchechtla jsem se nad celou situací a podívala se na Annie, která se na mě šklebila.. „Co je?" zeptala jsem se jí a u toho rozhodila rukama.. „Vypadali jste celkem komicky. Já věděla, že mezi vámi něco je." řekla a ušklíbla se. „Nic mezi námi není. Maximálně tak válečné rozbroje.." podívala jsem se na Adama a zamyslela se nad tím co řekla Annie. Nikdy mi nepřipadalo, že by jsme k sobě cítili něco víc než nepřátelství. Vadilo mu, že jsem byla nejlepší ze všech dětí a mně vadilo, že se choval jako naprostý idiot. Přesto jsme pak spolu začali nějakým způsobem spolupracovat.
Bez problému jsme vyšli ze základny a rovnou se vydali směrem k naší základně. Cesta byla tichá a všichni jsme bedlivě sledovali každý kout tohoto města. Sice to tu působilo klidně, ale určitě tu jsou někde hlavouni. „Buďte opatrní. Až budeme u základny, rozdělíme se. Já, Adam a Justin půjdeme dovnitř, ostatní budou venku a pokud se něco stane... vezmete Lisu a utečete." řekla jsem jim a všechny přelétla pohledem. „Myslíš, že pustí Emily a Jessie ven? Jestli v DEX2 zjistili, že jsme pryč tak už jsou dávno informováni a my se tam nedostaneme." řekl ustaraně Justin a podrbal se ve vlasech. Je nervózní, tohle dělává když je nervózní. „Já je tam nenechám, Justine. Obě jsou naše rodina, nemůžu přijít ještě o ně. A potřebujeme Ricka." prohodila jsem poslední větu. Adam po mně hodil pohledem a postavil se přede mě. „Na co?" zeptal se nechápavě. „Víš na co. Vzpomeň si o čem jsme si povídali, když jsme byli u něho v pokoji. Měli jsme mu přinést nějaké ty přístroje, než se to zvrtlo a my skončili v DEX2." odpověděla jsem mu. „Jo, už vím. To nic nemění na tom, Mel, že je stejně nepustí. Budeme je muset nepozorovaně dostat ven, což bude nemožné vzhledem k tomu, že je to naše hlavní základna a je hlídaná jako oko v hlavě.. " prohodil Adam a povzdechl si. „Já vím, ale nemůžeme je tam nechat, Adame. Musíme něco vymyslet.." řekla jsem poraženě a složila si hlavu do dlaní... „Mám plán.." řekl Max a ušklíbl se..
