Loď přistála na zemi a všechno do deseti metrů pohltila. Nikdo z ní nevylezl. Lidé si mysleli, že zase bude všechno dobré, ale pletli se.
Čtyři dny potom co přistála loď, z ní vylezla monstra a vpadly do každého bytu.
Unesly děti a nikdo neví co s...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ráno jsem se probudila kolem osmé hodiny. Většinou vstávám v šest, ale včera toho bylo na mě moc. Potřebovala jsem trochu odpočinku. Pokoj jsem měla společně s Jessie. Justin měl hned vedle nás. Jemně jsem Jess polechtala aby se vzbudila. „Dobré ráno, méďo." pozdravila jsem jí s úsměvem. „Dobré, kolik je hodin?" podívala se na mě a posadila se na posteli. „Je čas na snídani, takže vylez a oblíkni se, ano?" ukázala jsem na věci co má vedle postele. Potom co jsme se obě oblékly, jsme se vydaly do jídelny. Kluci už seděli u stolu a Emily si právě brala jídlo. Mávla jsem na ní a počkala než k nám dojde. „Nazdar holky, tak jak se dnes máte?" usmála se na nás.. „Máme se dobře, teto Em." Jess jí úsměv oplatila a šla napřed za kamarády. „Včera byl za mnou Justin." řekla z ničeho nic Emily. Podívala jsem se na ní a pozvedla obočí. Zastavily jsme se těsně před naším stolem, tak aby nás kluci neslyšeli. „Co chtěl?" zeptala jsem se narovinu. „Chtěl abych ti vymluvila to s tou holčičkou. Nechce aby si to z ní sundavala." sklopila oči a přešlápla z místa na místo.. „Je neuvěřitelný.." zavrčela jsem a šla ke stolu. Emily cupitala hned za mnou. Naštvaně jsem si sedla a podívala se na Justina. „Co je?" zeptal se nechápavě. Nehla jsem ani vrbou. Zamračila jsem se ještě víc a ani nemrkla. „Nech toho, Melanie!" zavrčel na mě. „Ty toho nech! Tu věc sundám a ty mi v tom nezabráníš." odsekla jsem. „Mel, snažím se tě chránit." podíval se na mě ochranářsky. „Já vím, ale tohle je moje rozhodnutí. Musíme o nich zjistit více, Justine." řekla jsem už klidněji. „Dobře.." povzdechl si a usmál se. „Už jsem myslel, že se na sebe vrhnete." zasmál se Finn. Protočila jsem očima a ušklíbla se.
Stále jsme seděli v jídelně a dojídali snídani, když k našemu stolu přišel Connor. Všichni jsme si stoupli a pozdravili ho. „Melanie, potřebuji s tebou mluvit." řekl Connor a vážně se na mě podíval. „Děje se něco, pane?" zeptala jsem se ho. „Týká se to té dívky." kývla jsem a nechala ho aby pokračoval. „Jsi si jistá, že je dobrý nápad tu věc sundavat? Byla za mnou Amanda, prý je tu většina lidí co si nepřeje aby si to sundala. Mají strach." vykulila jsem oči a naštvaně si založila ruce na hrudi. „Amanda? Vždyť ani není v bojové jednotce, tak jak o tom ví? A vůbec je to pro naše dobro, pane. Snažím se zjistit více o těch stvůrách." řekla jsem klidně, ale ve skutečnosti to ve mně vřelo. „Melanie, musíme udělat hlasování. Pokud v tom Amanda vidí nebezpečí, musím s tím něco dělat." to snad nemyslí vážně. Snažím se nám pomoct. „Se vší úctou pane, ale udělám to i když mi to zakážete. Musím zjistit více." řekla jsem mu a vydala se pryč z místnosti. Všichni se vydali za mnou kromě Adama. Šla jsem rovnou na ošetřovnu kde je ta dívka. Bohužel, cestu nám zastoupila Amanda. Vražedně jsem se na ní podívala a pozvedla obočí. „Co chceš?" zavrčela jsem. „Přestaň ohrožovat lidi kolem sebe." zavrčela nazpátek. „Co to tu meleš? Nikoho neohrožuju! Snažím se nás zachránit." zasyčela jsem a chtěla odejít, ale zatarasila mi cestu. „Nehraj si na hrdinu, nemůžeš zachránit všechny." pronesla a vydala se pryč. „Nesnáším ji." zavrčel Finn a my kývli na souhlas.
