I'm at your heart(FF-one direction-CZ)

8.Louis?

Dorazili jsme do školky a já jsem se rychle rozběhla za Beth. Byla tu poslední. Obejmula mě, ale pak spatřila Louise. Teda Tomlinsona. Fuck!! Zanadávala jsem si v duchu. Nejdřív se usmála a pak mu zamávala. Otočila jsem na něj, abych viděla jeho reakci a on udělal to samé, co ona. Byl strašně roztomilej. Kurva!! Už zase!!! Když jsme vycházeli ze školky, Beth se mě zeptala, proč mi to trvalo tak dlouho. Na chvíli jsem zastavila a podívala se na Tomlinsona. Měl ten samý pohled co já.

,,Víš, ve škole se něco stalo a my jsme tam pomáhali. Promiň, ale dřív to fakt nešlo." vysoukala jsem ze sebe a pořád jsem měla vyděšený výraz. Podívala jsem se Tomlinsona a v očích jsem mu viděla lítost. Litoval mě? Litoval toho, že semnou chtěl být v parku? Ne to snad ne!!! Z přemýšlení mě vytrhla Beth, která mi řekla ať otevřu dveře. Beth vběhla do domu a já chtěla za ná, ale Tomlinson si mě k sobě přitáhl za pas.

,,Promiň." zašeptal mi do ucha a já poznala, že se mu třese hlas.

,,Za co?" zrptala jsem se potichu, ale než mi stačil odpovědět, tak mě Beth táhla za ruku do kuchyně. že má hlad. V tu chvíli bych jí nejradši nechala o hladu. Jen jsem se na něj podívala omluvným pohledem a šla dělat něco k jídlu.

,,Tak dobře...a co chceš ke svačině?" zeptala jsem se Beth. Viděla jsem, že si Tomlinson sedl ke stolu taky. Bylo úžasný, vidět ty dva vedle sebe. Živě si dokážu Tomlinsona představit jako tátu. DO PRDELE, KURVA UŽ!!!!

,,Vločky." odpověděla mi Beth. Podívala jsem se na Tomlinsona.

,,Nevadí? Nebo chceš něco jínýho?" položila jsem otázku tentokrát jemu.

,,Já si nic nedám. Děkuju." odpověděl a zase nasadil ten jeho božský usměv. TAK JO TO UŽ PŘEHÁNÍŠ NE?! Zeptala jsem se své mysli. Beth jsem položila snídani na stůl a šla s Tomlinsonem ke mně do pokoje. Samozřejmě jsem za sebou zavřela dveře, protože fakt nechci, aby to ta malá potvora, co dokáže všechno zkazit slyšela. Jo teď jí tak musela nazvat.

,,Zayn měl pravdu, máš to tu fakt pohodlný." zazubil se Tomlinson.

,,To říká hodně lidí, co tu byli." prohodila jsem a sedly si vedle něj.

,,Tak to bych to mohl taky zkusit." řekl s úsměvem a myslela, že špatně slyším. Vážně to řekl? No tohle téma jsem radši opustila a začala chrlit otázky ohledně toho parku. A že jich nebylo málo.

,,Co po tobě Liam chce?" zeptala jsem se nejdřív. Tahle otázka mi vrtala hlavou asi nejvíc.

,,To ti nemůžu říct. A jsem si jistej, že to ani nechceš vědět." zamumlal a podle pohledu jsem poznala, že to nic normálního nebude.

,,Aha...a proč jsi se semnou chtěl vůbec sejít v parku? A proč se ke mně chováš, tak jak se ke mě chováš?" zeptala jsem se a v mém hlasu bylo slyšet zoufalství.

,,Klid...buď v klidu...já ti nic neudělám." utěšoval mě a já mu věřila. Nevím proč, ale vjeřila jsem mu. Přesto jsem si neodpustila otázku.

,,Že to říkáš zrovna ty!" sykla jsem na něj a jeho povzbudivý úsměv zmizel. Asi se ho to dotklo.

,,Promiň...ale já to prostě nedokážu pochopit...ve škole mě šikanuješ a potom semnou chceš někam jít." omluvila jsem se a měla jsem co dělat, abych nezačala brečet.

,,Bude lepší, když se to nebudeš snažit pochopit." poradil mi přitáhl si mě do náruče. Najednou mi stekla z oka slza. On si mě přitáhl blíž a začal mi jemně rukama jezdit po zádech. Neudržela jsem se a začala brečet. Utěšoval mě, ale já věděla, že teď mi dává prostor se vybrečet. Jen jsem doufala, že mu to nebude vadit.

,,Čeho se bojíš? Když budeš u mě nic se ti nestane..." řekl a já věděla, že mu musím odpovědět.

,,Ale ve škole ti to zaručit nemůžu..." dodal a já začala brečet víc. Asi pochopil, čeho se bojím.

Louis:

Pochopil jsem to. Že mě to nenapadlo dřív. Byl jsem z toho smutnej. Naštěstí to na mě nemohla vidět. Bála se mě. Sice jsem byl jen 1/5(jedna pětina) toho, čeho se bála, ale stejně mě to štvalo. Tak moc jsem jí chtěl chránit, před těma idiotama, ale nešlo to. Chápal jsem, co jí děláme, ale jak jsem tomu mohl zabránit? Všichni by to prokoukli. Je jako zakázané ovoce. Tak strašně s ní chci být, ale nemůžu. Aniž by si to uvědomovala, je krásná. Vysoká, štíhlá, dluhé hnědé vlasy zpestřené melíry, oči modré, někdy do šeda a okolo zorničky zlato. Její ne moc častý úsměv, se třpytí bílými zuby a je ohraničen plnými, lehce růžovými rty. Její vnitřní krásu nedokážu slovy popsat. Nevím, jak dokážu něčemu, spíše někomu tak krásnému ubližovat. Začal jsem jí jemně prohrabovat vlasy. Bylo jí to příjemné. Po chvíli přestala brečet a mě bylo úplně jedno, že jsem měl mokré tričko. Chytl jsem jí za pas a obrítil k sobě. Nechápala co chci udělat, ale když jsem jí obejmul, uvolnila se. Nikd jsem jí nechtěl pustit. Najednou se ale odtrhla ona.

Suze:

,,Víš...jen ti chci říct...že tu můžeš zůstat, jak dlouho chceš." oznámila jsem mu a usmála se. V jeho tváři byl vidět dík.

,,Takže třeba celej život?" zeptal se a já jsem znovu byla škovaná tím, co řekl. Ještě víc si mě k sobě přitiskl a věnoval mi letmý polibek na tvář. Položila jsem svou hlavu na jeho rameno a oba jsme byli šťastný. Po chvíli to ale přerušil.

,,Promiň...musim to napsat matce, protože bych tě pak už nikdy nemusel vidět." omluvil se a vytáhl z kapsy mobil. Odeslal smsku a pak jsme se oba shodli na tom, že se budem věnovat Beth. Asi už to přišlo. To, čeho jsem se bála. Nejspíš miluju Louise Tomlinsona.

Oky, je tu další díl a já doufám, že se vám líbil. Byl zatím můj nejdelší a oddechový, ale doufám, že se to pořád dalo číst. Komentíky a votes potěší :) Další díl vidám asi zítra, ale možná už dnes, protože mě tento příběh hrozně baví psát a mám napsané asi další tři kapitolky, takže se máte na co těšit. :) :D

LOVE YOU ALL!!!

S*