I'm at your heart(FF-one direction-CZ)

16.Jak jsi mohl?

Prosím, nezabíjejte mě za tuhle část. Už jsem k tomu směřovala v minulé části. Jen vás chci upozornit, že tato povídka bude brzy končit.

Suze:

Probudila jsem se a v bělostné nicotě. Stěny bílé a jediné, co okolo mě bylo, bylo pár přístrojů. Počkat. Přístrojů?! Ležela jsem v nemocničním pokoji. Co Louis? Hledala jsem tlačítko na zavolání sestry. Když jsem ho konečně našla, tvrdě jsem ho zmáčkla(:-D). Sestra za chvilinku přiběhla a začala kontrolovat přístroje. Nemohla jsem si vzpomenout, proč jsem tady.

,,Sestři?" zeptala jsem se potichu.

,,Ano?"  odpověděla mi otázkou sestřička, která mi naklepávala polštář.

,, Proč jsem tady? Kdo mě přivedl?" vyptávala jsem se a sestřička se na mě nervózně podívala. Sklopila pohled na svoje ruce, se kterými si začala hrát.

,,No...víte...váš přítel měl nehodu a...vy jste se chtěla podřezat... Naštěstí vás sem přivedl nějaký mladík. Vlastně vám zachránil život. Zdál se být zoufalý."

Zayn:

Proč jsem to udělal? Nenávidím sám sebe! Zkurvenej alkohol! Doufám, že se to Liz, nedozví. Jsem takovej kretén! Pokud se to dozví, tak jsem u ní pohřben napořád. Nesmí zemřít. Pak bych byl mrtvej úplně. Pane bože proč? Proč jsem to udělal? Šel bych do nemocnice, ale nedokážu se jí podívat do očí. Sice to neví, ale já ano.

Suze:

Sestřička mi řekla, že už můžu za Louim. Tuto možnost jsem hned využila a už jsem skoro v jeho pokoji. Pomalu otevírám dveře. Louis bezvládně leží na nemocničním lůžku. Když ucítím slano v puse, uvědomím si, že pláču. Je to teprve druhý den. Rodíče to neví. Ani nemusí. O Beth se postaraj a já jsem dospělá. Sedím co nejvíc u postele a smáčím obvazy na Louisově bledém těle. Slyším jen pípaní přístroje a svoje velmi tiché dýchání. Pípání se zpomaluje. Zmáčknu tlačítko pro přivolání sestřičky, která když vidí, co se děje, zavolá doktora. Ten rychle přichází a někam Louise rychle vedou na lůžku. Jiná sestřička mě posadila na jednu z mnoha laviček, pokrývajících stěnu chodby. 

Po půl hodině, ke mě přišel doktor s kamennou tváří. Opět. Ale Loui nikde.

,,Je mi to líto slečno Monthon. U vašeho přítele jsme našli vnitřní krvácení a špatně fungující část srdce. Dělali jsme, co jsme mohli. Váš přítel to nezvládl." řekl a odešel. Já jsem ale omdlela.

*****

Když jsem se probudila, už jsem ležela u sebe v posteli. Když jsem si vzpomněla, co se stalo, začala jsem nekontrolovatelně vzlikat. Mé vzlikání se roznášelo po celé místnosti. Nepřerušilo ho ani zaklepání na dveře. Do pokoje vešla mamka. Sedla si vedle mě a velmi pevně mě objala. 

,,Liz, já vím, že to bolí. Za nějaký čas to přejde, neboj. Ráda bych ti řekla, že to bude dobrý, ale obě víme, že nebude." nachvilku přerušila řeč a já poznala, že taky brečí. ,,Zjistíme, kdo to byl a půjde do vězení, neboj. Vždy jsme tady pro tebe a vždy ti pomůžeme. Vím, že to všechno zvládneš. Společně to zvládneme." šeptala mamka a obě jsme vzlikaly do ramene té druhé. ,,Pojď dolů,"

Dole mě čekala večeře. Moc jsem toho nesnědla, nehledě na to, že díky slzám, to bylo slané.Měli jsme puštěné rádio, kde hráli Moments od One Direction. Začala jsem jí vnímat až u refrénu.

If we could only have this life for one more day

If we could only turn bach time

You know I'll be

Your life, your voice your reason to be

My love, my heart is breathing for this

Moment in time

I'll find the words to say

Before you leave me today...

Dál jsem to už neslyšela, protože jsem zase vzikala u sebe v pokoji. 

Zayn:

Šel jsem do nemocnice. Přece jenom to byl dřív můj parťák a tak bych se s ním měl rozloučit. Jdu chodbou k pokoji č.109. Potichu zaklepu, ikdyž vím, že je v kómatu. Otevírám dveře a pomalu si sedám na židličku vedle lůžka. Podívám se na stolek, kde leží papír. Z kapsy vytáhnu tužku a začnu psát. Pak papír položím pod polštář tak, abych nevzbudil Louise. Vím, že se probudí a takhle to bude vědět jenom on. Jsem jen bezcitný bastard!

Suze se to nesmí dozvědět! Rozloučím se s ním a odcházím z pokoje.

*****

Suze:

Probouzím se u sebe v posteli. Pomalu vstávám a jdu do koupelny. Otevřu dveře a vcházím do místnosti. Svůj odraz v zrcadle nepoznávám. Napuchlé, červené oči, černo pod očima od řasenky a vlasy rozcuchané. Už si ani nepamatuji, do kdy jsem brečela. Dnes musím za Louisem do nemocnice. Proto si obličej rychle oplachuju a běžím k šatníku. Vytahuju černé legíny, tílko s tyrkysovobílým přelivem a tyrkysový chlupatý svetr. Na obličej si nanáším make-up, oči orámuju tenkou linkou a řasy zvíraznim řasenkou. Vlasy si spletu do copu a dám ho přes rameno. Do kabelky si dám peněženku, mobil, klíče a jdu dolů do obýváku. Rychle se rozloučím s mamkou a s  converskama na nohou jdu na zastávku.

*****

V nemocnici jsem za 20 minut. Jdu přímo do pokoje č.109. Otevírám dveře a sedám si na židličku. Je divný vidět vašeho přítele mrtvého ležet vás. Sice už zemřel, ale neodpojili ho od přístrojů. Jemně ho hladim po vlasech, ruku položím vedle polštáře. Lehce pod něj zajedu a na konečcích prstů něco ucítím. Vytáhnu tu věc a zjistím, že je to papír. Neváhám a přečtu si ho.

Čau kámo. Je mi to strašně líto. Nevím, jestli jsi mě poznal, ale to, co se ti stalo, jsem způsobil já. Byl jsem nalitej. Asi se ptáš, proč jsem to udělal. Jo, miluju tvojí holku. Jo, alkohol mi přidal na vzteku, že mě odmítla. Prosím, neříkej jí to. Klidně mě zabij, pokud jsem to už neudělal sám. Skončilo to tak rychle, jako začalo. Přál jsem vám to, ale taky mě to užíralo. Sorry.
Zayn x.

Fakt se omlouvám za tenhle díl. Nejsem s ním vůbec spokojena. Je na 2 části, protože by to bylo moc dlouhé. Kdyby vám něco nebylo jasné, napište mi :) nevím, kdy bude další díl. Určitě komentujte a pokud se líbí, dejte vote. A jak už jsem řekla, blížíme se ke konci.

Zee