stepbrother|STEIN27

12.

"Už mi řekneš co pro mě máš za překvapení?" zeptala jsem se Petra, jen přikývl, vzal si svůj mobil a najel na nějakou stránku, hned jak ho otočil, málem mi vypadly oči z důlků, dvě letenky do Milána, nechápavě jsem se na něj podívala.

"My polotíme do Milaná?" zeptala jsem se Petra, přikývl.

"Kdy?" zeptala jsem se.

"Za měsíc, 18.10. do 24.10" řekl a já se usmála, byla jsem neskutečně šťastná, miluju ho, neskutečně moc, skoro jsem na něj skočila, hned jsem ho musela políbit.

|day of departure|
Den D, dneska s Petrem odlítáme, mám úžasné novinky, ve škole se se mnou začalo dost lidí bavit, s Markem jsme se jakoby usmířili, jsme ale jen kamarádi, a upřímně ani bych to neměnila, odlítáme až v půl jedenácté, tak že na letiště pojedem v sedm, protože v Česku se s tím vždycky hrozně patlaj, teď jsou dvě hodiny odpoledne, já už dobalila, hrozně se těším, s Petrem jsem se od rána neviděla, ale říkal že potřebuje něco zařídit, s klukama, šla jsem si sednout dolů na sedačku, koukala jsem na netflix, blížilo se k šesté hodině, a Petr nikde, rozhodla jsem se mu napsat, sice má ještě hodinu ale musím se ujistit.

Me
Peťulo kde jsi?

Petrunka
Za chvilku přijdu, Calin nás hodí na letiště

Hodila jsem mu na to pouze zobrazeno, šla jsem se převlíknout, vzala jsem si tepláky a Petrovu mikinu, navonila jsem se, a jemně se namalovala, vzala jsem si svůj kufr a odvláčila ho dolů, byl celkem těžkej, tak jsem zvědavá jak ho budu táhnout, bylo skoro půl sedmý když se domem ozval zvonek, rychle jsem se obula a vzala svůj batoh s věcmi do letadla, otevřela jsem dveře a vyskytl se mi pohled na Petra.

"Ahoj" řekla jsem a usmála jsem se, místo odpovědi jsem dostala polibek, který jsem mu oplatila.

"Hele ale nemusíte si to tu rozdávat!" zařval na nás Calin, který stál u auta a čekal pouze na nás, s Péťou jsme se zasmáli a ruku v ruce, jsme šli k autu, do kterého jsme společně nasedly, Calin si po chvilce sedl taky, a společně jsme vyjely.

"Tak co? těšíte se?" zeptal se Calin, jeho pohled se na vteřinu přesunul do zpětného zrcátka, a pak znovu na cestu před sebe.

"Hej bro, ani jako nevíš jak! Tam Verunku opíchám tak milionkrát!" začal hned křičet Petr, dala jsem mu pohlavek, takovej menší.

"Au! bylo to nutný?" řekl a držel se za hlavu, Calin měl co dělat aby nevybouchl smíchy.

"Však to tolik nebolelo! A ty radši koukej na cestu!" vykřikla jsem na Calina kterej nás pozoroval.

"No jo prosím tě!" řekl Calin uraženě, několik sekund na to vybouchl smíchy, po asi patnácti minutách jsme byly na letišti, s Calinem jsme si daly ještě cígo, a pak jsme mu poděkovaly za odvoz.