Gloryhammer - Kingdom fall [CZ]

Bouře

Jediné co slyšel, byly výkřiky. Zžíravá touha vrátit se do pevnosti propalovala jeho mysl. Když se probudil, setřel si s čela kapky potu. Pevněji si k sobě přitáhl svůj cestovní plášť a schoulil se k vyhaslému ohni. Když Cornus vystoupil z tunelů na povrch panovala už hluboká noc. PEvnost Crailu stála za ním, jako nedosažitelný bod na pobřeží. A on se nesměl vrátit. Spánek ovládl jeho mysl, a únava zase tělo. Postavil si malý táborák aby se zahřál. Riskantní, vskutku, ale v tu chvíli nemohl mysl jasně.

Ve spánku k němu promlouval hlas. Že se musí vrátit do Crailu, pravil, že jeho přátelé umírají bolestivou smrtí a jen on je může zachránit. Slyšel hlas svého velmistra, Proletia, který k němu natahoval ruku, aby ho strhl do víru událostí, které se bezpochyby odehrávaly v pevnosti. Znovu otevřel oči. Instiktivně nahrabal písek na táborák, převalil se pod nejbližší keř a schoval se pod zelený cestovní plášť. Oblohou proletěla desítka stínů. Šum peří mu napověděl, že se dívá na letku orlů. Opouštěli Crail, ale proč. Potlačil nutkání na ně zavolat. Neměl tušení, co náhlá mobilizace sil znamená, ale bál se, že nic dobrého. Zaslechl dusot kopyt velikého zvířete. Jednorožec! Zakryl si ústa dlaní a zatajil dech. Plášť natažený přes hlavu měl stejnou barvu, jako zelený porost. V nastalé tmě by nikdo nebyl schopný rozeznat, že pod keřem leží člověk v cestovním plášti. Cornus doufal, že ani čaroděj to nerozezná. Dusot kopyt sílil, proběhl po cestě za ním a mizel zase dál. Jednorožec se nezastavoval, utíkal dál a Cornus cítil, jak se mu zklidňuje bušící srdce.

A potom nastalo ticho. Rytíři i čaroděj byli ti tam a Cornus pomalu začínal chápat, co to vlastně viděl. Crail po boku s čarodějem, musel použít nějaké hrozné kouzlo, aby donutil rytíři bojovat za chaos. Posadil se zpátky k ohni, objal si kolena a přitáhl pod bradu. Po chvíli sezení v naprostém tichu vytáhl rytíř zapalovač a podpálil uhašený táborák. Potřeboval slyšet nějaký zvuk, cokoliv, co přeruší tok jeho myšlenek v nastalém tichu. Praskání ohně rychle naplnilo ono ticho a vůně dřeva provoněla ovzduší. Atmosféra se už nezdála tak tíživá jako předtím.

Cornus hleděl do ohně. Od severu sem přicházely temné mraky, vítr sílil, ale on si ho nevšímal. Shrábl si černé vlasy na stranu a dál pozoroval malý ohýnek. V mihotavém světle plamínků se zablýskala stříbrná brož spínající Cornusův cestovní plášť. STiskl brož v ruce a prohlédl si ji. Orel v kruhu přeťatý mečem. Symbol Crailu. Sevřel pěst. On byl teď poslední rytíř Crailu, uvědomoval si. Se všemi znalostmi a tajemstvími, to on byl posledním odkazem Crailu. Vydechl.

"Proč zrovna já, Proletie," pípl a nechal brož broží. Vítr mu znovu rozcuchal neposedné černé vlasy. Vzhlédl, aby spatřil, jak oblohu proťal rudý blesk. Bouře, tohle mu ještě scházelo.

A vskutku, nad Crailskou pevnost přicházela bouře. Ale ne ledajaká bouře. Mračna vypadala hutněji, vítr byl ledovější, ovzduší bylo naplněné statickou energií. Praskala a ševelila a přiměla Cornuse znovu vzhlédnout od malého ohně. Další rudý blesk prokřižoval oblohu a udeřil do země blíž, než by Cornusovi bylo milé. Vstal, tato bouře se mu ani trochu nelíbila. Kdyby byl Cornus znalejší ve věcech fyziky určitě by poznal, že se jedná o bouři časovou. Ale vzhledem k tomu, že Cornus měl pouhé základy alchymie, věděl jen to, že bouře je divná. Cítil ve vzduchu něco cizího. Něco nehmatatelného a neexistujícího v tomhle světě. Něco, co se mělo každou chvíli zhmotnit tam, kde udeřil do země blesk.

Cornus přitahován vším magickým a zvláštním radši zůstal sedět na místě u svého ohně. Kdyby býval vyšel k místu, kde do země udeřil blesk, uviděl by, jak další blesk, který ozářil oblohu, udeřil do země a zůstal nehybně stát v prostoru. I s Cornusovými matnými znalostmi fyziky by byl schopen říct, že takto se besky rozhodně nechovají. Zářivý bílý blesk tančil zabodnutý do země a roztahoval své štiplavé větve do stran. Najednou se ozval hrom. S ohlušujícím úderem hromu se v místě, kde tancoval blesk, otevřela trhlina mezi světy, kterou do této dimenze proskočil muž. Obličej schovaný v hluboké tmavé kápi dopadl na koleno a těžce oddechoval. Trhlina se za ním zavřela. Blesk zmizel a bouře odtáhla zpátky na sever. Krůpěje letního deštíku se usadily v Cornusových tmavých vlasech, když koukal do ohně a neměl tušení, co se dělo o několik desítek metrů dál.