Neušlechtilý

1.

Cítím puch. Stále stejný puch. Stále stejná vlhkost, stále stejné místo. Stejný přídavek jídla a pití za den, stejní věznitelé, stejný vězenci. Jediné dvě věci, co se mění je moje váha a doba, kterou tu už jsem. Z těch malých porcí se ani nejchudobnější člověk jako já nenají, natož aby měl aspoň trochu přibrat. Proto mi kůže obepíná kosti, svaly se scvrkávají a šlachy nedobrovolně vystupují. Už nemám ani minimum tuku, ani svalové hmoty. Z mé dříve dobré postavy jsem se změnil na žijící mrtvolu. A nejspíš tu také zemřu. Zemřu jako jiní lidé, co tu v tomto chladu jsou. Co čekají na osvoboditele, i když se žádný neobjeví. Zemřeme. Umřeme jako můj bývalý soused sedící v cele vedle mě. Před týdnem ho vynesli, ale stále tu celu nezaplnili.

Smrdí to tu. Tak tomu je pořád, ale můj nos si nedokáže ani po takové dlouhé době zvyknout. Sedím schoulený na staré potrhané dece položené na kamenné zemi, abychom měl místo na spaní a netáhla na mě zima, a dívám se na postavenou zeď – přepážku – mezi mojí a vedlejší celou, jež je spojuje jenom okýnko s mřížemi. Zeď je i ze strany, kde jsou osvobozující vrata. Vrata, jejich klíč by mě zachránil. Mají jenom jedno malinké okýnko, zamřížované, jehož mříže zvenku vždy zvednou a podají mi tu malou porci jídla. Z dalších dvou stran už je přírodní kámen. Nikde není nic, čím bych viděl slunce, oblohu, zelené pastviny, ani veselý život na dědině. To je další důvod, proč má pokožka, stále ještě hebká, ztratila všechnu barvu.

Proč stále myslím na to samé? Stále přemýšlím o tom stejném? Nic tu není, nikdo tu není, tak co mám jiného dělat? Schyluji se k tomu, o čem přemýšlím poslední dva týdny. Dva týdny tohohle vězeňského času. Dva týdny, jenž trvali věčnost. Přestanu jíst. Nebo něco najdu vhodného a bodnu to do sebe. Můj život tady skončí. Skončí na místě, kde bych neměl být. Kam mě odvezli jen proto, že jsem byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Nesl jsem jako každý den při mé práci poslíčka, abych se nějak uživil, zboží přes návsi. Bohužel byl proveden zátah bandity, unesli nespočet lidí, včetně mě, že na trhu nezbyla živá duše. Tohle provedli už několikrát na jiných místech. Chtějí vymámit z krále výkupné, ale co by se on obtěžoval vytáhnout z vězení obyčejné a neušlechtilé rolníky? Kdepak! On si teď někde staví tábor a obléhá další ze zemí, jenž chce dobýt.

Můj instinkt zaznamenal, že někdo přichází. Copak už nesou jídlo? Tak brzo? Teda, aspoň mě to brzo připadá. Přiskočil jsem k dvířkům a prokukoval skrz mříž. Někdo určitě přecházel, podle stínu to byl nějaký tlustý chlápek, nebo někoho nesl. V tomto prostředí se ujímá spíše teorie, že někoho nesl. Že by někoho do mé sousední cely?

Slyšel jsem tichý hlas. Ten, koho přiváděli, musí mít zavázané ústa, aby nemohl mluvit. Vyčkával jsem a přemístil se k druhému, o mnoho většímu, oknu. Uběhla malá chvilka, než se konečně otevřeli dveře a v nich stál jeden postavou silný bandita, jenž měl před rameno přehozené tělo ukryté v pytli. Od kdy dávají těla do pytlů? Muž přivřel dveře a osobu z pytle vytáhl. Měla zavázané ústa šátkem, jak jsem předpokládal, ale to, že to bude tak mladý kluk, to bylo neočekávané. Sundal mu šátek a hned rychle odešel.

Celkově: Mladší než já, možná o rok, ale měl spíše dětštější obličej, to ho omlazovalo. Omlazovala ho také hned na první pohled hebká a jemná pokožka, kde jsem zaváhal, jestli ten mladík vůbec někdy aspoň trochu pracoval. V obličeji měl zasazený rovný a špičatý nos, rty mírně plnější, kulaté a doširoka strachem rozevřené oči. Měly medový odstín. Vsadím se, že na slunci musí přímo svítit, jak paprsky slunce budou zářit na ten med v očích. Ale tady to bylo sotva patrné, v téhle tmě a prostředí. Vlasy vypadali jemně, leskle, že to bylo až nemožné, jak se i to nejmenší světlo odráželo v lesku tmavě hnědých vlasů.