Neušlechtilý

5.

„Donesl jsem vám čaj, teď mě omluvte," přišel jsem ke dveřím a snažil se Biena nějak obejít, abych se dostal ven. To dělá schválně, zablokoval mi cestu a ví, že ho nijak nemůžu požďuchnout aby uhnul a uvolnil mi průchod. Nesnáším ho!

„Biene, já musím jít!" snad mu tykání osvěží mysl a donutí ho, aby mi umožnil odchod.

„Ne Danieli, nikam nejdeš, potřebuji s tebou něco prodiskutovat," tak teď se nám rozjel! Nejdříve ignoruje, pak ještě štve a nakonec si hraje na toho hodného, který má velmi důležitý námět na povídání. Potřebuji, aby tu teď někdo byl, aby mě zadržel a nedovolil mu něco udělat! Chyťte mě někdo!

„Promiň, ale teď mám práci, jak vidíš, jsem neustále na nohách a volného času mám fakt velmi málo," odporoval jsem. Schyluje se to k hádce. Já se nechci hádat! Hlavně ne s ním!

„Jo, a na Linu čas máš, že?! Povídat si s ní, nechat se manipulovat a obalamutit jejím kouzlem! Proč se s ní směješ? Proč to tak nemůže být i se mnou?!" vyjel na mě. Jeho hladká tvář se zkřivila a naskočilo na ni mnoho starostlivých vrásek. Abych byl přesnější, žárlivých. Naše princátko žárlí.

„Do toho ti nic není. Jestli ti tolik vadí, že si s ní povídám, měl jsi mě tehdy nechat tam hnít a umírat!" když on na mě, tak já na něj. Při zmínce o tom vězení se stáhl, zakousl do rtu a odvrátil pohled. Ha! Mám triumf!

„Nemohl-"

„Své řeči si nech pro sebe!" přerušil jsem ho a bylo mi jedno, jaké zákony chování služebnictva k pánům porušuji, nebo jaký trest mě dostihne. Vážně nechci slyšet ty jeho řečičky o tom, jak moc ho trápí, když nemůže zachránit svého přítele a podobně.

Popravdě, dostávám strach. Jeho smutný výraz nabyl inteligence a lstivosti v mnohem větší formě.

Neuplynula ani menší chvilka ticha a on se na mě vrhl. Doslova vrhl. Řeči si nechal pro sebe, ukázal mi, co chtěl říct. Ověsil se okolo mého krku a dlaněmi hladil tvář, jazykem zkoumal zákoutí mých úst. Pak jeho ruce sklouzly dolů na záda a přejížděly mi po páteři, tak jemně, tak ohleduplně. Poddal jsem se mu. Nemohl jsem skoro dýchat. Nebylo kdy se nadechnout. Převládlo u nás vzrušení a tak jsme s přitisknutými rty navzájem ochutnávali. Proč jsme jenom od sebe drželi tak velký odstup? Proč? Vím proč!

Ruce jsem dal před sebe a zatlačil na jeho hruď, naposledy přejel jazykem po tom jeho. Zadýchaný, stejně jako on, jsem naproti němu hleděl a snažil se ovládnout.

„Ne... Nemůžeme," vydechl jsem, ale ani nevzhlédl. Stačilo, že jsem cítil na sobě jeho pohled a přivádělo mě to do rozpaků.

„Odlož na chvíli všechny pravidla, všechny úvahy, moudrost a poddej se, vím, že cítíš to stejné jak já," špitl a byl tam cítit ten škemrající podtón.

„To nejde!"

Protestuji, při tom jsem zvedl hlavu, mé černé vlasy mi spadli do čela a do obličeje. Pak ale... zadrhl jsem se. Neměl jsem mu kouknout do očí. Neměl jsem. Nikdy. Kvůli tomu, kvůli těm očím jsem podlehl. Byl v nich cit, četl jsem v nich, viděl v nich odraz svých pocitů a také jeho, jako bych měl možnost hledět do duše.

V té chvíli mě tělo neposlouchalo. Udělalo pár kroků k němu, dlaní jsem nejdříve pohladil tu jemnou dětskou pokožku od čela až k bradě, nadzvedl ji a vtiskl své rty na jeho. Hra začala od začátku. Ověsil své ruce okolo mého krku a těsně se ke mně přitiskl. Byl to nádherný pocit. Ruce přejížděli sem a tam, každý dotek, každý teplý výdech, jehož vůni jsem cítil, vzájemné rychle pulzující srdce. Zajel jsem prsty do jeho vlasů. Jsou tak jemné, ještě jemnější než kdy předtím.