Neušlechtilý

2.

Nevýhoda v tomto prostředí je, že když se vzbudíte, nikdy netušíte, jak dlouho jste spali. Avšak dnes jsem se cítil, že moc dlouho ne. Ne že bych byl unavený, ale spíše proto, že jsem i přál vstát co nejdříve, dozvědět se, že to nebyl jenom sen a povídat si dál. Ať už byla pravá povaha prince jakákoliv, měl jsem příjemný pocit důvěry a ta se rozestupovala po celém těle až do konečků prstů. Proto jsem vyskočil na nohy a přispěchal tiše k okýnku, abych zjistil jeho stav. Stále spal. Nedivím se. Po takovém dni, po takové události, pořádný spánek si zasloužil.

Ležel na několika vrstvách deky a zakrytý také nebyl jenom jednou. Musí mu být opravdová zima, větší než mě, než člověku, jenž prožil život venku pod širým nebem a v jakémkoliv počasí. Opřel jsem se rukama o okýnko a pozoroval jeho spící obličej. Nějak si uvědomuji, že když teď tu je on, nevnímám puch okolí, ani tu hnusnou vlhkost. Jenom vlastní myšlenky, jeho slova a tvář, jenž teď měla zavřené oči a rty zkroucené do úsměvu. Je poznat, že tohle je princ, že má v sobě ušlechtilou krev, protože takhle jsem neviděl spát nikoho. Dětská pokožka se v místě lících zbarvovala do růžova... tomu říkám spánek.

Zabraný myšlenkami jsem byl stále opřený a vlhký okraj okna. Stále je to jenom dítě, i když ne o moc mladší než já. O necelý rok, možná o víc. Ale i tak mu už musí hledat, nebo aspoň dopředu domluvit, nějakou manželku z hodně urozeného rodu, s níž bude pokračovat v královské linii. Chudák, neví co ho čeká, neví jak těžké bude žít s nemilovanou ženou pod jednou střechou. O tom já vím své, aspoň z pozorování lidí kolem mě. Je vidět, které manželství bylo domluveno a o kterém se domluvil samotný pár.

Bien se zavrtěl, což mě vytrhlo z mých sebevražedných myšlenek. Celý se natáhl, jeho svaly se napnuly, a se vzdychem se zase uvelebil do ležení na boku. Planý poplach? Pomyslel jsem si, ale to už otevřel rozespale hnědé oči a rozpamatoval se, co se vůbec stalo. Zahlédl také můj obličej v zamřížovaném okně.

„Danieli?" roztomilým, i když trošku zchraptělým, hlasem promluvil. S úsměvem jsem kývl.

„Bohužel, stále tu jsi a vůbec se ti nic nezdálo."

„Zima..." špitl, přešel do sedu a zakrytý se rozhlížel. Následovně vstal a došel do jednoho rohu cely, kde si vzal-

Oblečení?

V tomhle případě jsem to nevydržel, a plácl se do hlavy doopravdy.

„Co blázníš?" kroutil jsem nevěřícně hlavou. Podíval se na mě. Jeho obočí se zkroutilo nechápavostí.

„To chceš, abych spal v tomto?" ukázal na kabátek, košili a vestičku. Dokonce ani boty neměl na sobě.

„Princátko, tady nemáš jinou možnost. Chceš umrznout? Jak je libo, ale na mě to poté nebude."

Zavrčel. Nelíbí se mu moje oslovení. Musí si zvyknout.

„Nejsem princátko!"

„Promiň, princátušku," sladce jsem s usmál. Vrhl po mě rozzlobený pohled, ale hned na to se začal oblékat. To mě podrž. On vážně spal jen ve svém spodním prádle a s punčochami. Ti lidé, kteří stále jenom unášejí nevinné by měli před zavřením do cely poučit o nejlepších způsobech přežití. Tomuto chlapečkovi se to bude hodit.

Oblékl si své béžové kalhoty, zasunul do vysokých bot a vrhl se na košili. Zakryl jí své holé paže. Jak jsem očekával, znova se pral s knoflíkem u límečku.

„Pojď sem," poručil jsem mu a protáhl ruce mřížemi. Uraženě pohodil hlavou a otočil se ke mně zády. Konečně něco, co vypovídá o jeho původu. Hrdost. Musel jsem se usmát.