Neušlechtilý

3.

To určitě přinášejí jídlo. Nejspíš mám špatný pojem o čase. Nebo že by unesli další skupinku lidí?

Marně, marně.

Z krále kromě výkupného na jeho milenku Alžbětu, manželku Patricii, syna Biena a psa Herolda ni nevymačkáte. Teda tak to aspoň řekl on.

Kroky se přibližují, ale já se nedivím, vždyť vedle mě je prázdná cela, tak proč ji hned nezaplnit? Možná bych je ale mohl upozornit na ten detail ohledně královy šetřivosti. Snad mi nevěnují další zmlácení a zkopání, na tohle nemám náladu.

Tak, už by za chvíli měli procházet kolem té vedlejší cely. Teď by měli otevírat, ale proč to nedělají?

Vyskočím na nohy, rozespalý a oslabený, abych prokoukl skrz okno na dvířka od sousedního místečka. Ale nic. Kroky se ozvaly, však nezpomalily. Zpomalily až před mými dvířky. Před mojí celou. Otevírají se. Přišli mě zabít? Pohřbít zaživa? Zastavil se mi dech. Tři muži, stejné oblečení, stejný úkol, a já. Tři muži, prostí, vojáci v kostýmu, jaký nosili i minulí návštěvníci a lidé pracující pod králem.

„Pojď s námi," rozkázal bez přízvuku ani jakéhokoliv změnění hlasu jeden z vojáků. Zacouval jsem. Sakra, o co se pokoušejí?

„Pojď, jsi volný," pravil znova stejným stylem, až mě znělo vše úplně bez rozdílů. Měl jsem chuť se smát. Volný, říkají? Odkdy? Jak? Si dělají srandu, ne?

„Odteď pracuješ jako jeden z sluhů a učitelů na zámku Mariesell."

Zacouval jsem ještě více. Tohle je určitě nějaký vtip, jeden z triků, jak vylákat lidi, zahnat je do kouta a tam masově všechny popravit. Ale smrt, té neunikám, ale jdu vstříc. Rychle jsem se nadechl a vykročil do doprovodu těch pánů. Však před prahem cely jsem se zastavil a ohlédl. Vážně odtud navždy odcházím? Vykročil jsem na chodbu a zakroutil hlavou, moc se to nelišilo od prostředí vězení. Akorát že je cítit na chodbách větší volnost. Poté jsme procházeli dalšími uličkami, po vytesaných schodech, nerovných povrzích, kolem desítky až stovek dalších místnůstek s mřížovaným okýnkem. Často z nich vykukovali tváře, zarmoucené, bez naděje, stejně jako byla i moje. Však jejich vraživé oči, bylo mi spatně. Ale nevím, proč by mi měli závidět, když jdu vstříc smrti, ne?

Po vymotání z uliček jsme se ocitli na nejširší a v nejlepším stavu. Z většiny zděná, někde i vzorkovaná, a na jejím konci, na konci tohoto tunelu bylo světlo. Denní světlo. Neuvěřitelné světlo. To, jehož jsem tak dlouhou dobu neviděl. Ale co tam dělá? Nemáme jít náhodou do smrtící komory?

„A kde se to uskuteční?" špitl jsem opatrně na ty nabouchané vojáky.

„Na zámku Mariesell," stále stejným tónem, nemohl by dobře vyprávět dětem pohádky na dobrou noc. Ty očekávají drama z hlasu, zatímco tady...

„Nemusíte hrát, že mě přivádíte na smrt, já jsem se s tím smířil a proto chci znát pravdu, takže kde bude ta poprava?" nedal jsem se. Voják se na mě nepříjemně podíval. V jeho očích bylo mírné pobavení. Však bylo nepříjemné, že byl větší než já, vždyť jsem stále ještě docela mlád.

„Jak jsem řekl, jsi povolán jako sluha a učitel na zámku Mariesell, tohle není žádná léčka, žádný trik."

Nevydržel jsem to. Nemohl jsem. Zastavil jsem se a propukl v smích, jenž mě dusil a píchal v boku, v žaludku. To snad nemyslí vážně?

Jako osten bodl do srdce, smích mě rázem přešel a já ihned zvážněl. Ten pohled. Měl to naplánované. Zatracený Bien!

V tichu jsem vymýšlel spousty nadávek, které na něj poté vychrlím, princ neprinc. Tohle je jediná věc, kterou ho mohu naučit. Nadávky. Těch bude hojně. Tak jsem byl zabraný celou cestu v kočáru. V nádherném kočáru se zlatým okovem a úžasnými zapřaženými koňmi. Pak už to jen jelo po hrbolatých cestách. I když jsem byl zcela zaplaven nápady a upravoval je do lepších tvarů, nedalo se plně soustředit v přítomnosti těchto načačkaných mužů, kteří nejednou zabili nevinného.