Neušlechtilý

4.

„Dobrý den, princi Evžene," hluboce jsem se už u dveří uklonil a pak přikročil k židli, na níž jsme si sedl.

„Na něčem jsme se domluvili, ne?" vyčetl mi můj slušný pozdrav.

„To ano, Biene."

Spokojeně se usmál.

„Tak jak dnes začne hodina?" zvesela pravil.

„Začnu úvodem, dáme si pár životních situací a jak to zvládneš, tak brzo skončíme," odpověděl jsem klidně a popravdě. Princ nasadil výraz typu Ty chceš určitě skončit co nejdříve a sekl hlavou.

„Takže jak jsem řekl, moudrost musíš cítit. Musíš cítit celým tělem, že je jedna věc správná, aniž bys musel složitě počítat. Musíš ji cítit a být si jí jistý," zadrhl jsem se a uvědomil, že s touto řečí musím skončit, vyvolává v nás obou silné pocity. Pokračoval jsem tedy v řeči, převedl ji několikrát na různá téma a poté začal s příklady využití ji v reálném životě. Tohle mu jde. Velmi. Když mi odpověděl na zachování se v poslední situaci, kterou jsem měl nachystanou, nastala chvíle ticha. Seděl jsem na židli, on v křesle. Pomalu jsem vstával a připravoval k vyřknutí rozloučení, ale chtěl jsem, doufal jsem v něco, co by se událo. Ne. Nic. Zamumlal jsem tedy pár slovíček a odešel z místnosti. Zbytek dne byl pohodový, večer příjemný, noc dlouhá. Ráno po službě jsem šel do komnaty vyspat se na další lekci, u dveří jsem střetl Linu.

„Jdeš uklízet?" nadhodil jsem ze slušnosti otázku. Zaculila se na mě, někdy mám pocit, že se jí líbím, a kývla.

„Ty si po službě, že?"

„Jo, za tři hodiny mi začíná lekce s...princem," málem jsem řekl jeho jméno.

„Za tři hodiny? Vždyť-"

„To jenom dnes, po lekci budu mít zase volno," usmál jsem se a vlezl do komnaty, kterou mám bohužel spolčenou s mladíkem jménem Arián, pracující jako místní kočí. Skočil jsem do postele a zavřel oči. Únava udělala své a okamžitě jsem usnul. Naštěstí.

Moc dlouho jsem nepospal. Jako budík mi sloužilo svědomí s příchod Ariána, přesný jako vždy. Ospale jsem párkrát zamrkal, vyskočil z postele a došel k místnosti, kde dochází k učení. Vešel jsem. Bien už čekal.

Stejně jako včera, i dnes jsem vyřkl několik příkladů ze života, nechal prince říct svůj názor, vysvětlit ho a případně jsem ho doplnil. Hodina se blížila ke konci, konečně, vyspím si svůj vysloužený spánek, po čase lekce jsem totiž stále zíval. Chystal jsem říct další nějakou situaci, ale Bien mě přerušil. Zadíval se mi do očí při svém zeptání.

„Dlouho přemýšlím, jestli je moudré, když nastane láska mezi dvěma osobami, jimž tohle není souzeno."

Věděl jsem, kam tím naráží, ale nemohl tohle jen tak jednoduše odsoudit.

„Láska se vždy vymyká hranicím moudrosti, v tomto případě záleží na člověku a jeho odvaze a vůli, jestli poslechne mozek nebo srdce," má odpověď byla všeobecná a neurčitá, přesně jak jsem chtěl.

„Ale co když se dvě osoby, které se spolu neměli nikdy setkat, zamilují a podle mého cítění moudrosti to tak nemůže skončit. Jenže v tomto případě se na moudrost nemůžu spolehnout."

„Tak by to tak nemohlo být," tato slova mě pálila v ústech a na jazyku, ale nemám jinou možnost než udělat to, co dělám.

„Proč se vůbec ptám," zašeptal otráveně.

„Promiňte princi Evžene, ale musím už jít," ohnul jsem zády až k zemi, jak jsem se ukláněl, a odešel. Princ pouze seděl a sledoval mé mizící záda.