Příběh posedlé

5.den - Seznamte se s....1. část

9 AM

Probudila jsem se v hotelovém pokoji, který nebyl daleko od mého apartmánu. 'Dobré ráno Glitchi!' pozdravila jsem Glitche, ale ten ještě spal. 'Jak jinak,' pomyslela jsem si. Když jsem včera večer přišla domů, dveře byly odemčené a pár věcí bylo rozbitých a tak jsem si řekla, že by nebylo špatné ten jeden večer přespat v nějakém hotelu. Po kapsách jsem naštěstí měla dost peněz na jednu noc a snídani v restaurace. Oblékla jsem se a sešla jsem po schodech dolů. Pak jsem bloudila chodbama dokud jsem nedorazila do restaurace. 'Páni,' pomyslela jsem si, když jsem uviděla ten interiér. Ze stropu vyselo obrovské světlo a stěny byly přelepené pleťovými tapetami. Na každém stole stála vázička s kyticí. 'Tak co je tohle za luxusní restauraci?! Vždyť tohle má jenom 2 hvězdičky!' pomyslela jsem si a sedla jsem si ke stolu, který byl nejblíž k bufetu. "Dám si jednu omeletu a ovocný čaj s medem," řekl Glitch a já se (opět) šíleně polekala. 'Ty vážně nemůžeš říct, že už jsi vzhůru?!' vynadala jsem mu a on se začal smát. "Promiň, když mě vždycky pobaví ten tvůj zděšený výraz," řekl a spustil novou vlnu smíchu. 'Víš co? O omeletě si můžeš nechat jen zdát. Já si totiž dám cereálie, chleba s marmeládou a džus,' pomyslela jsem si a všechno jsem si nandala na stůl. Když byl stůl plný jídla, dala jsem se do díla. Najednou se přede mnou objevil Glitch (nebo spíše jeho hologram). "Co tady ksakru děláš?" zašeptala jsem. "Klídek, můžeš myslet a nic neříkat. Jsem přece jenom iluze," řekl a já si oddechla. "Takže co máme dneska v plánu?" zeptal se mě a mezitím si vytvořil hologram omelety s čajem a dal se také do "jídla". 'No, dneska mám v plánu navštívit svou rodinu, ty víš koho...' pomyslela jsem si a Glitch se zarazil.

"Ty chceš jít TAM?!"

'Kam jako myslíš TAM?'

"No přece do-" ani to nestihl doříct a už jsem ho zastavila.

"NE! Tam nepůjdu!"

"Tak jak se s nimi chceš sejít?"

"Vždyť přece bydlí v normálním domě Glitchi, ne?"

"A jo vlastně!" řekl a začal se opět nahlas smát.

'Buď zticha! Nebo si tě někdo všimne!' pomyslela jsem si zděšeně a podívala se okolo sebe.

"Ty jsi vážně tvrdohlavá Veronico...Jsem VIRUS, ILUZE ve tvojí hlavě! Pokud nebudu chtít, nikdo mě neuvidí," řekl Glitch a já se cítila špatně. Ani si nedokážu zapamatovat, že Glitchtrap není skutečný. "Budete to ještě jíst madam?" zeptal se mě mladý muž v obleku. "Ne, děkuji. Už půjdu. Nashledanou!" řekla jsem a s těmi slovy jsem opustila stůl. "Ale noták! Nestihl jsem si ani dát croissant!" urazil se Glitch a já z kapsy vytáhla lízátko. 

"Chceš?"

"Že se vůbec ptáš!" Řekl Glitch a lusknutím prstu si vytvořil hologram. Oba dva jsme si ho rozbalili a strčili do pusy.‚No nic, je na čase jít se převléknout a vyrazit,' pomyslela jsem si a vyrazila jsem směrem můj apartmán. Když jsem došla "domů", vytáhla jsem ze skříně čistou bílou košili a nějaké tmavé džíny. Vše jsem na sebe hodila a na telefonu jsem si vyhledala adresu a nejrychlejší autobusový spoj.

11 AM

‚Tak jsme tady...Můj domov...Skutečný domov...'

„Přestaň to všechno tak příšerně dramatizovat! Nikdo tady neumírá!" řekl Glitch, ale já jeho slova ignorovala. Tohle pro mě totiž bylo až moc důležité. Se svojí rodinou jsem se neviděla několik let a nevím, jak moc se za tu dobu změnili. Nezjistím, dokud nevstoupím dovnitř. Stoupla jsem si na práh dveří a semkla ruku v pěst. Nastavila jsem svoje klouby přímo před dřevěné dveře a jemně jsem na ně zaklepala. Chvíli jsem čekala, ale poté jsem slyšela kroky směrem ke dveřím. Byla jsem strašně nervózní a pot ze mě tekl jako vodopády. Najednou mi někdo otevřel. Byl to můj mladší bratr.....Chris. „Mami! Máme návštěvu!" zakřičel celý nadšený Chris a najednou se přede dveřmi přímo vedle něj objevila Elizabeth, moje sestra. „Veruuu!!!" vykřikla Elizabeth a skočila mi okolo krku. V tu chvíli z kuchyně vykoukla moje matka. Viděla jsem na jejím obličeji slzy a v mžiku přiběhla a pevně mě objímala. „Vítej doma," říkala mi skrz pláč. „Kde jsou Mike a táta?" zeptala jsem se po chvíli ticha, ale to se najednou všichni zarazili. „Víš Veru, už to tady není jako dřív..." řekla mi Elizabeth a já se také zarazila. ‚Neříkala jsem ti to? Já věděla, že se tady něco změnilo!' pomyslela jsem si otázku směřovanou na Glitche, ale ten mě jenom odseknul: „Radši si je vyslechni," řekl mi a já jsem tedy byla zticha. „Pravda je vlastně taková, že..." začala máma větu, ale nedořekla jí, což mě zaskočilo. „No? Jaká je pravda?" zeptala jsem se a vyčítavě jsem se podívala na svoje dva mladší sourozence. Elizabeth měla slzy na krajíčku a Chris se tiskl ke svému plyšovému Fredbearovi. 

„Veru, všichni jsme mrtví," řekla.

 Chvíli jsme tam jen tak stáli. Všichni se na mě dívali a čekali na mojí reakci. První jsem potřebovala vstřebat tu strašnou informaci. „Tak teď to začíná být zajímavý!" řekl potěšeně Glitch a v tu chvíli se spustily řeky slz. Začala jsem strašně moc brečet. Všichni ke mně přiběhli a objali mě. Šli jsme společně do obýváku a sedli si na pohovku, která už nebyla tak čistá, jak jsem si pamatovala. „J-Jak to jako m-myslíš že jste všichni m-m-mrtví?" zeptala jsem se jí zadrhaně a máma spustila jejich příběh. 

2 PM

Teď už všechno vím... Vím o tátovi, o Mikovi a o ostatních sourozencích. Jako poslední řekla máma svůj příběh... Jakmile ho dořekla, seděla jsem jako přikovaná k sedačce. Elizabeth mezitím byla s Chrisem na zahradě. „To je vše..." řekla a podala mi asi páté balení kapesníků. Já se opět vysmrkala a položila posmrkaný kapesník do koše, který už teď byl přeplněný k prasknutí. „A kde jsou táta s Mikem?" zeptala jsem se jí, když jsem se trochu uklidnila. „Jeli nakoupit. Dala jsem jim seznam, ale zdá se, že jim to zabralo dýl než jsem myslela," řekla máma a zasmála se. Já se k ní taky přidala a chvíli jsme se ta smáli. Hned na to přišli Elizabeth s Chrisem. „Čemu se tak smějete?" zeptala se nás Elizabeth. „Přemýšlíme, proč tolik trvá vašemu tátovi a Mikovi koupit pár věcí na seznamu," řekla máma a Chris se taky pousmál. „Třeba jim zabralo vybrat správný osvěžovač na záchod," řekl Chris a všichni jsme spustily vlny smíchu. „Nebo neví, jestli koupit celozrnné nebo bílé pečivo. Třeba si myslí, že to celozrnné je spálené," řekla jsem smích pokračoval. Smáli jsem se tak dlouho, že jsme ani neslyšeli otevírání dveří. „Nebo, nebo, počkej, nebo se mohli ztratit a zabloudit do sekce se sladkým. Mami, asi budeš mít doma dva cvalíky až se vrátí." Smích, byl to nádherný pocit slyšet opět mojí rodinu smát se. „Ehm..." odkašlal si hluboký hlas za mými zády. „Kláro, kdo je to?" zeptal se ten hluboký hlas mojí mámy. „Wille! Buď trochu milý!" řekla máma a já se na něj otočila. „V-Veru?" řekl Mike, který stál hned za tátou. Okamžitě odhodil tašky s nákupem a běžel mě obejmout. Když se tak stalo, zasmála jsem se do jeho mikiny. „Čemu se směješ šeredo?" řekl a taky se zasmál. „Ale nic, jenom jsem ráda že tě zase vidím hňupe," řekla jsem mu a on mě pustil z objetí."Miku Aftone! Pokud se s tím nákupem něco stalo, jdeš znova nakoupit a tentokrát to platíš!" řekla máma a já se začala společně s mladšími sourozenci smát. Táta mezitím došel do kuchyně a odložil tašky. Pak došel zpátky do kuchyně a uviděl mě stát uprostřed hloučku. Přišel, stoupl si přede mě a poté mě z ničeho nic objal...

________________________________________________________________________________

NAZDAR LIDIIIIIII, NEJSEM MRTVÁ!!!! Po dlouhé době vydávám novou kapitolku. Sice má jenom 1257 slov, ale je to taky 1. část z jednoho dne ;-) Takže se nebojte, že by to JEN TAK skončilo. Taky nesmím zapomenout podotknout, že mám normálně školu XD... Takže aktuálně vůbec nevím, jak to bude s příběhem a taky VŮBEC NIKDO NEVÍ jak to bude s Coronavirem... Tak snad si zase někdy najdu čas a dokončím ten 5. den <3

Prozatím pa páááá

-Loučí se s vámi Veru-chan~