Příběh posedlé

5.den - Seznamte se s....2.část

...a objal mě. Všichni stáli jako přikovaní k podlaze a koukali na Williama, jak mě objímá. "Vítej doma," řekl a já ho okamžitě objala nazpátek. Poté, co se všechno tak nějak uklidnilo jsem si šla s Elizabeth a Chrisem sednout na gauč a koukat na nějaké stupidní dětské seriály. "Do toho Citrónko! My víme, že to zvládneš!" křičela Elizabeth a mě nezbylo nic jiného než se její roztomilosti zasmát.

"Slyšelas to?!" najednou se z ničeho nic ozval Glitchtrap.

"Co je?" řekla jsem podrážděně, protože mě rušil při trávení času s mými sourozenci.

"Ty jsi neslyšela tu hlasitou ránu z horního patra?!" zeptal se mě.

V tu chvíli se z místnosti přímo nad námi ozvala hlasitá rána, jako by někdo rozbil vázu. Máma hned přiběhla k nám. "Jste všichni v pořádku?!" zeptala se. Elizabeth a Chris se krčili u mámy a táta vyšel z kuchyně s nožem v ruce. Najednou jsem dostala takový zvláštní pocit. "Glitchi? Takhle jsem taky vypadala?" zeptala jsem se ho. Chvíli byl zticha, ale potom mi odpověděl. Nebyla jsem nadšená. Najednou se moje nohy zvedly a šli směrem do kuchyně. "Veru? Kam to jdeš?" Zeptal se mě Chris, ale jako bych nebyla schopna odpovědět. ‚Glitchtrape! Co to děláš?!' neodpověděl mi. Došla jsem do kuchyně a popadla druhý nůž, který byl o trochu menší než si vzal můj táta a vyšla schody nahoru. „Veru?" dívala se na mě Elizabeth. Nemohla jsem s tím nic udělat...Teď převzal plnou kontrolu.

3 PM

Vyšla jsem schody nahoru s mým tátou hned v patách. Snažili jsme se jít potichu, ale podlaha s každým krokem zavrzala. „Glitchi, nesmí vidět tvoje oči, jasný?!" ‚Jasný, jako kdybych to sám nevěděl,' odsekl a zastavil se před dveřmi, které vedly do místnosti nad obývákem. Táta se pořád držel za mnou. Glitch ukázal tátovi odpočet na třech prstech. „Glitchi, co chceš dělat?!" vyděsila jsem se...Co když bude chtít tu osobu zabít? Před mojí rodinou?! Pokud k tomu nastane, nedovolím mu to. Odpočet nastal a já prudce otevřela dveře. Uprostřed pokoje pro hosty stála nějaká žena. Měla na obličeji králičí masku a králičí oblek. V ruce držela nůž ne tak odlišný od těch našich. „Tak se opět setkáváme, Vanesso," řekl Glitch. „Glitchi, ty jí znáš?!" zeptala jsem se ho, ale v tu chvíli jsem si všimla Williama, jak jde blíž ke Glitchovi. „Veru, ty ji zná-" chtěl doříct otázku, ale uviděl moje oči. Byly celé fialové. „Ty nejsi Veronica. Počkat...Ne!" „Ale ano Williame, jsem zpět," dořekl Glitchtrap a nožem se vydal proti té holce. Táta stál na místě, nic nedělal, jenom sledoval jak "Glitchtrap" bojuje s Vanessou. „Co tu chceš Vanesso? Proč jsi přišla?" řekl Glitch zadýchaně, když se konečně odtrhli od sebe. „Jasně že pro pomstu! Zneužil jsi mě pro vlastní sobecké potřeby! Mám jediné štěstí, že jsem utekla! Upřímně, lituju té holky, která si tě nechala pustit do hlavy," řekla a namířila na mě nožem. ‚Zneužil?' zamyslela jsem se nad tím co řekla. „Ale prosimtě, nech toho Vanny, náhodou jsi mi posloužila dobře," řekl. Vanessa se po Glitchovi opět ohnala nožem, naštěstí uhnul v čas a zarazil jí nůž do břicha. ‚Sakra! Nedávala jsem pozor a on se mezitím snaží zabít tu holku! Musím to ukončit,' pomyslela jsem si a snažila se převzít kontrolu, jenže teď to bylo mnohem těžší než když jsem to udělala se Zanem. „Glitchi, to stačí!" křičela jsem na něj mezitím, co jsem se snažila převzít kontrolu. Snažila jsem se tak silně, že Glitchovi začala téct krev z nosu. „A hele, podívejme kdo se snaží proniknout z tvého sevření Glitchi" zasmála se Vanessa. ‚To mi ale moc nepomůže' pomyslela jsem si a pokračovala ve svojí činnosti. Po chvíli bojování o vládu jsem prolomila Glitchtrapovu snahu o udržení kontroly a převzala ji zpátky. „Ugh, co to kurva bylo?!" vyjekla jsem na něj z ničeho nic, jenže teprve potom jsem si uvědomila, že jsem to řekla nahlas. „No, to je sice super, že jsi zpátky, ale tebe tady fakt nepotřebuju. Chci se pomstít Glitchtrapovi, ne tobě!" začala řvát Vannesa, když tu se vyřítil nůž, který ji zasáhl přímo do ramene. „Agh! Co to-?" chtěla si ověřit situaci Vannesa, ale tu se přiřítil můj táta a nůž jí z ramene vytáhl. Následně ho zabodl do břicha a Vannesa se svalila na zem. Hned na to omdlela. Jen jsem tam stála a zírala na tátu, jak klečí nad tou holkou, která nám krvácela na podlahu. Vytrhla jsem se z transu a běžela do spodního patra pro lékárničku. Máma se sourozenci seděli na gauči a čekali, až přijdeme. Když mě uviděli běžet dolů po schodech v oblečení od krve, zděsili se. „V-Veru?!" zašeptal ze strachu Chris, ale i tak jsem ho slyšela jasně a zřetelně. Bohužel na vysvětlování nebyl čas, musela jsem ošetřit Vanesu. Vběhla jsem do koupelny, vzala lékárničku a letěla zpátky nahoru. Táta byl v tu dobu ve svojí pracovně, která se nachází přesně vedle dané místnosti. Když jsem tam přišla, ležela stále na zemi. Nejdříve jsem jí sundala ten zakrvácený kostým, potom jsem jí ošetřila rány, obvázala je a nakonec jsem jí položila na postel. Napsala jsem jí na papírek krátký vzkaz a odešla.

*Poté, co se Vanny vzbudila*

Mezitím, co jsem vysvětlila rodině, co se stalo, uslyšeli jsme ze shora kroky. ‚Takže buď to je táta a nebo Vannesa. Půjdu se radši přesvědčit,' pomyslela jsem si a vydala se nahoru. Nejdřív jsem zaťukala na dveře a teprve potom vešla dovnitř. Vannesa stála u nočního stolku a četla vzkaz. Teprve potom, když se otočila se zděsila. „Nepřibližuj se," řekla chladně, zároveň zděšeně. „Hej hej, klid. Já ti neublížím, právě naopak, jsem ta co ti napsala ten vzkaz a ošetřila tvoje rány," řekla jsem a Vannesa se podívala na svoje břicho a sáhla si na rameno. „Díky," řekla potichu. „Nemáš zač, aaaaaa, nemáš hlad? V kuchyni máme nějaký tousty," zeptala jsem se jí přátelsky a ona odkývala v souhlasu. „Tak jo, dej mi tak 15 minut, hned budu zpátky," řekla jsem jí a zavřela dveře. Rychle jsem seběhla dolů a udělala pár toustů. Taky jsem natočila sklenici vody a donesla to všechno nahoru. Sedla jsem si k Vanny na postel a podala jí věci. „Hele, můžu se tě na něco zeptat?" položila jsem otázku Vanny, která mi to odsouhlasila. „Co tím myslíš: "Pomstít se Glitchtrapovi"? Co ti provedl?" zeptala jsem se jí, ale na jejím obličeji bylo vidět, že se jí o tom moc mluvit nechce a já jí do ničeho nechtěla tlačit, přece jenom jsem ta, která má Glitchtrapa v hlavě. „A-Ale nemusíš pokud nechceš," dodala jsem a bylo vidět, že se jí ulevilo.

„Hele a jak to, že seš v pohodě s tím, že jsem tady? Vždyť jsem se tě snažila zabít."

„Ne, ty ses nesnažila zabít mě, ale Glitchtrapa. Sice furt nevím proč, ale všechno má svůj důvod," opravila jsem jí. „Svačina!" zakřičela ze spoda máma. „Oh, jídlo. Chceš jít se mnou? Ráda tě představím svojí rodině...Ikdyž tam nebude táta, jestli nevadí, on totiž tráví většinu času v kanceláři," dodala jsem. „Umm, tak asi jo, klidně," odpověděla a zvedla se z postele. „Ou, ale počkej, měla by ses obléknout," dodala jsem a poukázala na to, že neměla triko a že její oblek byl celý od krve. „Pojď, nějaké ti půjčím," řekla jsem a vydali jsme se do mého starého pokoje.

________________________________________________________________________________

Ahoooooj, ne vážně, doopravdy jste si mysleli, že jsem mrtvá? HAHA, ne, jen mám moc školy a jiných zájmů, ale asi takhle, omlouvám se, že jsem tak strašně dlouho nic nevydala. Tady máte 2. část o 1205 slovech, YAY! A teď se jdu vrhnout na část číslo 3. <3

Máte se na co těšit <3

-Loučí se s vámi Veru-chan~