Pohlcena tichem

25. Kapitola

28. října, rok 1976, pohled Jamese

Upřímně jsem začínal bejt docela vyděšenej.

Do Všech svatejch zbejvaj tři dny a já do tý doby musim něco vědět, jinak budu celej den chodit s parohama.

Sice jsem nato zvyklej, ale to se nepočítá, protože to vypadám jako jelen. A ne jako nějakej člověk s parožím.

No nic. Prostě se budu dál snažit.

Ona mi o sobě nic neřekla a to i když jsem poprosil! Jediný, co můžu udělat, je zeptat se někoho jinýho.

Právě z toho důvodu jsem si 'omylem' vysypal věci z brašny. Měl jsem tak důvod se ještě nějakou dobu zdržet ve třídě, zatímco všichni ostatní šli na oběd.

„Pospěšte si, pane Pottere. Nemůžu celý den čekat nato až vyjdete ze třídy." ozvala se profesorka Minnie, která postávala u dveří a čekala na mně. Nejspíš si myslela, že je nebezpečný mě nechávat ve třídě samotnýho...

Co nejrychlejc jsem naházel zpátky do brašny poslední věci a potom jsem zamířil ke dveřím.

„Ehm... Paní profesorko? Můžu se vás na něco zeptat?" dostal jsem ze sebe opatrně, vyšel jsem na chodbu a hned se na ní zase otočil.

Minnie se na malej okamžik zatvářila překvapeně. Asi proto, že já a Tichošlápek jsme jí oslovovali slušně jen, když jsme něco provedli. Jenže to už Minnie většinou věděla, co se stalo.

Ale co vám budu povídat... I když Minnie často štveme, stejně je to moje nejoblíbenější profesorka.

„Ptejte se, pane Pottere." pobídla mě nakonec.

„No... Kde bych měl začít? Asi..." vůbec jsem to nestačil doříct a Minnie mě přerušila: „Začněte od začátku, Pottere."

Jo, to dávalo smysl. Takže jsem se nadechl a urovnal si myšlenky, abych na Minnie nevychrlil spoustu nesmyslnejch vět.

Potom jsem začal znovu: „Do stejnýho ročníku a i do stejný koleje jako já, chodí jedna holka. Taková hnědovlasá. Vždycky si sedá do zadní lavice. A vůbec nikdo si jí nevšímá. Jakoby neexistovala. Vlastně ani..."

To už mě Minnie znovu přerušila: „Vím o jaké dívce to mluvíte, pane Pottere."

„Víte?" vydechl jsem užasle a nadějně zároveň. „A řeknete mi proč to tak je?"

„Merlinžel vám to říct nemohu."

„Cože? Nemůžete? Proč byste nemohla?" jo, všechny moje naděje právě vybuchly, jako domeček z karet Řachavýho Petra.

„Je přísně zakázané o té dívce mluvit. Zakázal to profesor Brumbál, s tím nic nemůžu."

„Tak děkuju, paní profesorko." odtušil jsem zklamaně a otočil se k odchodu, přece jen už jsem byl docela hladovej.

Stačil jsem udělat jen pár kroků, než se za mnou ozvalo: „A pane Pottere?"

Tázavě jsem se na Minnie otočil a ona se pousmála: „Doufám, že pilně trénujete. Opravdu bych byla ráda, kdyby letos famfrpálový pohár vyhrál Nebelvír."

Jakmile to dořekla, otočila se a odešla.

Já jen několikrát překvapeně zamrkal - Ona se dokáže usmívat? Jako... cože?

Nakonec jsem zatřepal hlavou a zamířil na ten tolik vytouženej oběd.

O pár minut později jsem se posadil vedle Tichošlápka a začal si nandavat na talíř.

„No konečně! Už jsem si začínal myslet, že ses nám někde ztratil." pronesl Tichošlápek káravým tónem.

Ve chvíli, kdy jsem mu nato chtěl něco odpovědět, jsem si všiml, jak Náměsíčník naproti mně nevěřícně zírá na můj naloženej talíř.

„Tohle všechno jako hodláš sníst?" vypadlo z něj nevěřícně.

Nevinně jsem se zazubil: „No co? Mám hlad jako vlkodlak!"

Náměsíčník obrátil oči v sloup: „Jako vážně?"

Uchechtl jsem se: „Neříkej, že vlkodlaci nemaj o úplňku hlad."

„Mohl bys o tom přestat mluvit, když je tady všude kolem spoustu lidí?" zeptal se Náměsíčník.

„Nebóój, o tvým malým chlupatým problému se nikdo nedozví." vesele jsem se na Náměsíčníka, kterej se právě plácl rukou do čela, zazubil.

Očividně už mu byl můj přeplněnej talíř fuk. Zato Tichošlápkovi ne: „U Merlina! Tolik si toho nenandal ani Červíček!"

Červíček, sedící napravo od Náměsíčníka, se zatvářil uraženě: „Já si toho přece nandal víc!"

To už jsme ale já, Tichošlápek a Náměsíčník vyprskli smíchy. Červíček se po chvíli, kdy se snažil nesmát, přidal taky.