Pohlcena tichem

17. Kapitola

Tímto způsobem jsme si povídaly dokud nepřijela čarodějka s vozíkem. To jsme si raději každá koupily něco na zub.

Vážně - už jsem se zmínila, že přímo miluju mléčnou čokoládu?

Nejspíš ne. Ale nevadí.

Takže - zrovna jsem si rozbalovala čokoládovou žabku, když do mně Charie drkla loktem. Zmateně jsem se na ní podívala, ona však jen ukázala ke dveřím vedoucích z kupé.

Podívala jsem se tam a hádejte, kdo právě otevřel dveře a zůstal před nima stát?

James Potter a Sirius Black.

V podstatě mi ani jeden nijak nevadili, jenže prostě Potter mi vzal knížku.

Pokud mě totiž chcete spolehlivě naštvat, vemte mi knížku - hlavně nějakou o kouzelných tvorech -, bude zázrak jestli potom na vás ještě někdy promluvím.

Přesto jsem reagovala trochu přehnaně. Zvedla jsem se ze sedadla a zabouchla jim dveře přímo před nosem. Ještě jsem nezapomněla dveře začarovat tak, abych je mohla otevřít jen já. Nikdo jiný.

Chvilku jsem přes sklo pobaveně sledovala, jak se pokoušejí dveře otevřít, potom to ale vzdali. Nejspíš jim došlo, že nemají šanci.

Spokojená sama se sebou jsem si znovu sedla a rozhlídla se po svých kamarádkách.

Charie se očividně nemohla přestat smát. Mar na mě tázavě hleděla a Belle to bylo nejspíš jedno. Ona se totiž nerada plete do cizích věcí, takže se nikdy moc nevyptává. Pokud to tedy není nezbytné.

To už se mě ale Mar na něco ptala. Pohlédla jsem tedy na blok:

Co to jako bylo?

Zatvářila jsem se uraženě: „Vzal mi knížku."

Kdo?

„James Potter." odtušila jsem. Mar to očividně pořád ještě nechápala, takže jsem jí to celé vysvětlila - jak jsme si šly s Char koupit učebnice, jak se do toho připletl James a jak mi knihu nechtěl vrátit.

Mar to nakonec připadalo ohromně vtipné. Vůbec nechápu proč.

Poté jsme se převlékly do hábitů a po spoustě dalšího povídání, začal vlak konečně zpomalovat.

Když se vlak konečně zastavil, co nejrychleji jsme vystoupily a zamířily ke kočárům.

Kočáry byly opravdu velké, tmavé a bez koní. Prostě jely samy - nebo to tak alespoň vypadalo.

No nic. Prostě jsme do jednoho z nich nastoupily a nechaly se svézt až k bradavické bráně. Tam jsme, stejně jako ostatní, vystoupily a došly dovnitř hradu, až do Velké síně.

Hned jak se všichni usadili, přinesla černovlasá čarodějka ve smaragdovém hábitu - profesorka McGonagallová - stoličku a na ní posadila Moudrý klobouk, načež zase odešla. Zanedlouho už přivedla prváky. Ti se okouzleně rozhlíželi kolem, stejně jako my, když jsme tu byli prvně.

Prváci se zastavili před profesorským stolem a v tu chvíli sebou klobouk trhl a - jak už mi v předchozích ročnících řekly holky - začal zpívat.

Jakmile dozpíval, proběhlo zařazování, následované proslovem profesora Brumbála, z kterého jsem stejně nic neměla, a pak se na stolech konečně objevilo jídlo.

Po jídle Brumbál znovu vstal a zase něco řekl. Nejspíš nás poslal spát, protože se všichni začali zvedat a odcházet. Okamžitě jsme je s holkama napodobily a zamířily do nebelvírské věže a rovnou do našeho pokoje.

Tam jsme si začaly vybalovat, tedy až na Charie, která se rozvalila na své posteli a něco pronesla. Já už jsem stihla vytáhnout blok s brkem, který tedy začal okamžitě zapisovat:

Mě se nechce vybalovat! Raději si to vybalím zítra po vyučování.

Všimla jsem si, že Bell nad ní kroutí hlavou a Mar si toho nevšímala - raději dál vybalovala.

No tak! Vybalíte si to zítra. přemlouvala Charie. Já si to jen rychle přečetla a dál se věnovala vyndavání věcí z kufru.

Koutkem oka jsem postřehla, že brk zase něco začal zapisovat, takže jsem si to přečetla:

Tak alespoň ty, May. Nech toho, doděláš to zítra. to se Charie nejspíš rozhodla, že bude stačit, když přemluví jen mně.

Já jsem sice tvrdohlavá, ale abych pravdu řekla vybalovat se mi moc nechtělo, raději jsem se nechala přemluvit. Zavrtěla jsem tedy hlavou, lehla si též na svou postel a obrátila se na Charie: „Tak mi teda řekni, jestli Brumbál říkal něco důležitého."

Ta se nadšeně usmála nad mou kapitulací a začala mluvit. Já si tedy přitáhla blok a začala číst její slova:

Vlastně ani ne. Byla to obvyklá upozornění typu - nesmí se do Zapovězeného lesa, Filchův seznam zakázaných věci a Poberti a jejich žertíky, které by se letos neměly opakovat. Prostě normálka.

„Vážně řekl, že by letos měli Poberti přestat s žertíky?" zeptala jsem se.

Jo. Chápeš to? Jakoby to bylo reálné.

-----------------------------------------------------------------

Původně jsem chtěla, aby tahle kapitola byla kratší, takže... Je zatím nejdelší! 😅😁