Pohlcena tichem

51. Kapitola

7. ledna, rok 1977

Nevím přesně, co mi bránilo přečíst si dopis od táty. Možná to byla část mé hrdosti, nebo to možná byl zbytek vzteku. Možná to ale bylo oboje.

Bylo to však dnes po vyučování, kdy jsem si řekla, že už bych toho měla nechat a alespoň si přečíst, co táta píše.

Rozhodla jsem se ale, že si to přečtu na nějakém klidném místě, což byl taky důvod proč jsem si teď kolem krku uvazovala nebelvírskou šálu. Rychle jsem si nasadila i čepici, načež jsem vyrazila na zasněžené pozemky.

Mířila jsem k vysokému stromu u jezera a cestou si prohlížela okolí.

Zasněžené bradavické pozemky vypadaly jako z nějaké pohádky. Z dálky i domek šafáře Hagrida vypadal jako perníčková chaloupka. Při pohledu na zamrzlé jezero jsem se zase musela usmívat, vzpomněla jsem si totiž jak se mamka mě a Rema snažila naučit bruslit. A že nám to oběma vůbec nešlo! V jednom kuse jsme padali, avšak nic jsme si z toho nedělali. Naopak jsme se smáli a jeden do druhého strkali. Sice nám to trvalo dlouho, ale nakonec jsme se bruslit docela naučili.

Při pohledu na jezero mě napadlo, že bych měla zkusit vytáhnout Rema, abychom vyzkoušeli jestli nám bruslení jde stejně jako tenkrát.

Rychle jsem to ale hodila za hlavu a raději se opřela o kmen toho vysokého stromu.

Z kapsy jsem vytáhla dopis od táty a s hlubokým nádechem se pustila do čtení:

Milá Mayo,

já vím, že nejspíš pořád ještě mě a mamce vyčítáš to, kam jsme tě poslali. Chtěl bych se ti tedy za nás za oba omluvit, myslel jsem tenkrát, že to je úžasný nápad, což - jak už vím - nebyl.
Taky bych chtěl, abys věděla, že jsem to chtěl napravit. Sice mě nic neomlouvá, protože mi to trvalo několik let než jsem se konečně vzchopil, ale snad to pochopíš.
Ale vzchopil jsem se, takže v létě jsem byl za tebou v tom zatraceným domě, jenže si tam nebyla a madame Stuartová mi řekla, že už si tě adoptoval někdo jiný. Tak alespoň doufám, že jsou ti lidé v rámci možností normální a že se máš dobře. Když jsem tě viděl o Vánocích u Potterových... No, Remus mi to nechce vysvětlit. Já to totiž tak úplně nechápu. Ale to je jedno. Mám pocit, že mi stejně neodepíšeš...

Táta

Jakmile jsem dočetla, rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi nahrnuly do očí.

Tak takhle to bylo? Nakonec zašel za madame Stuartovou a ona mu řekla, že- počkat! Ta mrcha mu řekla, že mě někdo adoptoval?!

V tu chvíli mi došlo, že mrcha bude nejspíš slabé slovo, ale už jsem se tím nějak nezabývala a raději se co nejrychleji rozešla zpátky k hradu.

Byla jsem hodně naštvaná, ale dříve, než zastřelím Stuartovou, bych měla napsat tátovi.

V jedné chodbě jsem ale do někoho narazila, ten mě však chytil za ramena a pomohl mi tím udržet rovnováhu. Potom mě hned pustil.

Byl to Sirius a hned vedle stál James. Oba na mě nechápavě hleděli a James se i na něco zeptal. A já tu otázku slyšela, ale ne normálně - spíš jakoby vycházela z rozbitého rádia: „C- s- st-o?"

Podívala jsem se na něj a, jelikož mi dělalo potíže rozšifrovat otázku, raději jsem zamračeně vyhrkla: „Chci zastřelit Stuartovou. Kdo mi pomůže?"

Oba se zatvářili ještě víc nechápavě než předtím a očividně začali něco říkat. Zase jsem je slyšela, avšak zase jako z rozbitého rádia, takže jsem neměla sebemenší tušení co říkají.

Nadechla jsem se, abych ze sebe vychrlila nějakou rozhořčenou odpověď, jenže najednou, jakoby mě pohltila tma.

Ta tichá tma mě doslova obklopila a poslední na co si jasně vzpomínám byli dva vyděšené obličeje.

---------------------------------------------------------

Upřímně jsem původně chtěla, aby příběh měl už jen pár kapitol a potom skončil, teď však rozhodně váhám - nevím totiž jestli ho opravdu ukončit šestým ročníkem a pak napsat třeba druhý díl, nebo to celé napsat jako jeden dlouhý příběh... 😅🙈

Zajímalo by mě ale, co si o tom myslíte vy? 😅😁