Pohlcena tichem

7. Kapitola

S kufrem do vlaku mi pomohl nějaký havraspárec s odznakem prefekta, poděkovala jsem mu, vzala kufr a co nejrychleji jsem zmizela v jednom z volných kupé.

Posadila jsem se k oknu a rovnou jsem si vyndala knihu - 20 000 mil pod mořem - je to sice mudlovská kniha, ale je moje oblíbená.

Netrvalo dlouho a já ucítila jak se vlak začal rozjíždět. Odtrhla jsem tedy pohled od knížky a podívala se ven z okna. Na chvilku jsem znovu pocítila smutek, když jsem spatřila rodiče mávající svým dětem. Smutek ale rychle odezněl, jelikož než jsem se nadála nástupiště už mizelo v dáli.

Po několika minutách už vlak neprojížděl kolem londýnských budov, ale kolem luk na kterých se pásly ovce.

Už už jsem se chtěla vrátit zpátky ke čtení, ale koutkem oka jsem zachytila pohyb u dveří vedoucích z kupé, takže jsem se tím směrem otočila.

Ve dveřích stála nějaká blondýnka. Nejspíš také nastupovala do prvního ročníku. Měla zářivě zelené oči a nejistě se usmívala. Musela být o půl hlavy větší než já, jenže já jsem na svůj věk docela malá, takže mě to nijak neudivilo.

Na něco se mě zeptala a přitom rukou mávla k volným sedadlům. Domyslela jsem si tedy, že ji zajímá jestli je tu volno. Mlčky jsem přikývla a jí se na tváři rozhostil úlevný úsměv. Posadila se naproti mně, načež mi něco řekla, potom se odmlčela jakoby čekala na mou odpověď. Já však neměla tušení na co že to mám odpovídat, takže jsem raději sklopila pohled ke knížce a dělala, že blondýnku ignoruji.

Po pár minutách jsem zvedla oči, hlavu jsem nechávala skloněnou, aby to vypadalo že čtu. Blondýnka se na mě dívala nešťastným pohledem, nejspíš byla smutná, že s ní nemluvím, já jsem ale opravdu nevěděla co mám dělat nebo říct a tak jsem znovu přesunula pohled na knížku.

Od doby, kdy se vlak rozjel z nástupiště, mohla uběhnout tak hodina, když jsem usnula. Probudila jsem se až když venku už panovala temnota.

Rozhlédla jsem se po kupé. Blondýnka také spala. Ovšem ani jedna z nás ještě na sobě neměla hábit, proto jsem vstala ze sedadla a přesedla jsem si vedle ní. Trochu jsem s ní zatřásla, jenže to nemělo žádný účinek. Zkusila jsem to ale znovu. Zase nic. Umět tak vodní kouzla! Ty se ale bohužel prváci neučili, takže ani v mé učebnici o nich nic nebudou psát.

Já se ale tak snadno nevzdávám. Jsem totiž poměrně tvrdohlavá, takže jsem s blondýnkou zatřásla znovu. Tentokrát ale pořádně, div že nespadla ze sedadla.

To už se naštěstí vzbudila, zmateně se rozhlédla po kupé, načež jí padl pohled na mě. Než se ale stačila na cokoliv zeptat, vyhrkla jsem: „Měly bychom se převlíct do hábitů."

Odpovědí mi bylo přikývnutí a zívnutí.

Po té co jsme se obě převlékly, jsem si uklidila knížku a, než jsem se stačila byť jen podívat z okna, ucítila jsem jak vlak začal zpomalovat.