Pohlcena tichem

27. Kapitola

Poté, co se Sirius s Jamesem vrátili zpátky do pokoje, jsme se všichni vystřídali v koupelně (Sirius tam byl mimochodem nejdéle - prý si musí pořádně učesat svoje úžasné vlásky), načež jsme se vydali na snídani.

„Co se stalo, že jste tak potichu?" zeptal jsem se, hned jak jsme vyšli na chodbu. Nebylo zvykem, že by Sirius nebo James vydrželi nemluvit déle než tři minuty.

Asi půl minuty bylo ticho, když najednou... James vyprskl smíchy.

Překvapeně jsem zamrkal. Absolutně jsem to nechápal. Zase. Pokolikáté už dneska nechápu, co se děje?

Myslím, že to raději nechci - a ani nebudu - počítat.

Sirius ho zavraždil pohledem. James na to ale nebral ohled, a smál se dál.

Přejel jsem je oba pohledem, nakonec jsem usoudil, že James není schopný mluvit, a tak jsem se obrátil na Siriuse: „Ty víš, proč se tak směje?"

„Protože je to James."

„Já to myslel vážně, Siriusi."

„Já taky."

U Merlina! Někdy je vážně Sirius na pár facek. Pochopil jsem ale, že z něj nic nedostanu, takže jsem se obrátil na Jamese, který se konečně přestal smát:

„Co se tedy stalo?"

„No... běžel jsem za Tichošlápkem až do společenky a on-" James nestačil ani doříct větu, když ho přerušil Sirius, který očividně usoudil, že mi to přece jen raději řekne sám: „Proběhl jsem otvorem ze společenky. A vrazil do Brumbála."

Plácl jsem se do čela. Vážně nemohl dávat pozor kam běží?

Ne, nemohl.

„Co by dělal Brumbál před společenkou?" nechápal Peter.

„Jak to mám asi vědět, Červíčku? Věř mi, že jsem se ho neptal. Vážně to ale nechápu: jen řekl že bych měl dávat pozor na cestu, pochválil mi pyžamo, a pak odešel!" rozhodil Sirius nechápavě rukama.

James se znovu rozesmál, teď se k němu přidal i Peter a i mně zacukaly koutky.

Vypadalo to, že Sirius chce něco říct, ale místo toho se rozesmál také.

Cestou do Velké síně jsme ještě stihli začít plánovat žertík. Tedy hlavně Sirius s Jamesem, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se do plánování nezapojil.

Ve Velké síni jsme se rovnou posadili doprostřed nebelvírského stolu.

Pomalu jsem ani nevnímal, co jím. Byl jsem opravdu zvědavý, proto jsem odložil vidličku, podíval se na Jamese, a zeptal se: „O co jste se tedy vsadili?"

Místo Jamese mi ale odpověděl usmívající se Sirius: „Kdybych prohrál - i když to není, ani nikdy nebylo a nebude, možný - musel bych říct Minnie, že jí miluju."

„To bych chtěl vidět." zasmál jsem se, avšak Sirius se nenechal vyvést z míry a pokračoval: „Jenže prohrál Dvanácterák, takže musí celej zejtřek chodit s přikouzlenejma parohama na hlavě, navíc se tě na to musí zeptat."

„Zeptat se mě?"

„No jasně." přikývl Sirius.

„Ale... Na co? Proč jste se vlastně vsadili?" zajímalo mě.

Můj pohled se přesunul na Jamese, který mi to začal vysvětlovat: „Prostě už šest let s náma do Bradavic chodí jedna taková holka. Já ani Tichoš jsme si jí nikdy předtím nevšimli a to patří taky do Nebelvíru! A je s náma ve stejnym ročníku! Jenže to neni všechno. Profesoři, ale i duchové a obrazy, dělaj jakoby vůbec neexistovala. Takže jsem si řek, že o ní něco zjistim, jenže Tichošlápek tvrdil, že to do předvečera Všech svatejch nezvládnu. Proto jsme se vsadili. Ale jak všichni dělaj, že neexistuje, neni vůbec možný o ní něco zjistit. Dokonce jsem se ptal Minnie! Ta mi však taky nic neřekla."

„Jak to ale souvisí s tím, na co se mě chcete zeptat?" nechápal jsem. Už bych byl vážně rád, kdyby mi to někdo vysvětlil úplně celý.

„No... Tichošlápka napadlo jestli o ní něco nevíš ty? Jestli třeba si jí někdy neviděl v knihovně?" tázavě se na mě podíval James.

Chvilku bylo ticho, kdy na mě ti tři jen tázavě hleděli. Když mi došlo, že to nejspíš nedojde ani jednomu z nich, povzdechl jsem si a zeptal se: „Jak mám vědět jestli jsem jí někdy neviděl, když ani nevím jak vypadá?"

Na okamžik na mě vytřeštili oči, pak se ale vzpamatovali a James se zamyslel: „Je hnědovlasá. Taky má hnědý oči. Jo a často - spíš skoro vždycky - je s ní Edwardsová."

Zrovna jsem chtěl namítnout, že nikoho takového jsem nikdy v knihovně neviděl, když James dodal: „Vlastně, když tě tak vidim, je ti hrozně podobná."

Tohle tvrzení mi málem vyrazilo dech.

Znám jen jedinou holku, která by mi byla podobná. Jenže to není možné...

Raději jsem se musel přeptat: „Je mi podobná? Co..?"

Přejel jsem pohledem z Jamese na Siriuse a zase zpět. Čekal jsem, který z nich mi odpoví. Nakonec to byl Sirius: „A jo! Vážně ti je podobná, Náměsíčníku. Vlastně se o tom můžeš přesvědčit sám. Sedí tamhle." a ukázal na konec nebelvírského stolu.

Podíval jsem se tam. Poklesla mi brada - tam, hned vedle Lott, seděla... „Maya?"

---------------------------------------------------------

A okamžik, na který se všichni těšili!!! Remus si všiml Mayi!! 🎉💞

Taky z toho máte takovou radost jako já? 😇🎉❤️