Pohlcena tichem

41. Kapitola

23. prosince, rok 1976

Venku už byla tma a za oknem nadále ubíhala krajina. Mířili jsme totiž domů. Tedy většina z nás, jelikož já jsem spíše mířila k Potterovým domů.
Kvůli tomu jsem musela Jamesovi dovolit, aby napsal rodičům, že neslyším. I přesto Potterovy mou návštěvu dovolili, z čehož jsem měla velkou radost. A když už jsme u toho, že se o mém tajemství dozvěděli Potterovy, nejspíš jsem se zapomněla zmínit, že na Jamesovo naléhání jsem o tom musela říct i Siriusovi a Peterovi.

Momentálně jsme však všichni - já, kluci a moje kamarádky - byli natěsnaný v jednom kupé. Mačkali jsme se tam jako sardinky, ale přesto si nikdo za celou cestu ani jednou nepostěžoval.

Zničehonic mi někdo poklepal na rameno. Přestala jsem koukat z okna a raději se otočila na Jamese s cukajícími koutky, kterému jsem věnovala nechápavý pohled. On však skoro ihned ukázal na sedadla naproti. Hned naproti mě seděl Rem, každopádně teď spal s hlavou opřenou o okno. To ale nebylo všechno - Charie, která seděla vedle něj, také usnula a hlava jí spadla na jeho rameno.

I mě zacukaly koutky. Vypadali spolu vážně roztomile! Což by se ani jednomu z nich nelíbilo, kdybych jim to řekla. Ale musím přiznat, že jsem v tu chvíli vážně zalitovala, že nevlastním foťák. Ke svému štěstí jsem znala někoho, kdo foťák má a ještě ke všemu sedí v tomto přeplněném kupé.

Šťouchla jsem do Bell sedící mezi mnou a Jamesem. Ta si okamžitě přestala číst a začala mi věnovat pozornost.

„Půjčila bys mi svůj foťák, prosím?" řekla jsem a nezbylo mi nic než doufat, že jsem opravdu zněla tiše, tak jak jsem chtěla.

Bell se však jen zatvářila nechápavě.

„Prosím, je to důležité..." poprosila jsem a dělala, že si nevšímám Jamese, který se usilovně snažil nesmát, aby náhodou Rema nebo Charie neprobudil. Bell nakonec pokrčila rameny a zanedlouho už ke mně natahovala ruku s foťákem.

„Díky." usmála jsem se, načež jsem foťák namířila na Rema s Charie, zaostřila jsem a stiskla spoušť. Se spokojeným úsměvem jsem podala foťák zpátky Belle a prosebně jsem se na ni podívala: „Že mi to do konce prázdnin vyvoláš?"

Poté, co nade nade mnou zakroutila nevěřícně hlavou, Bell přikývla, načež věnovala ostrý pohled Jamesovi, který se nemohl přestat smát. Což probudilo všechny spící v tomto kupé a těch bylo opravdu hodně.

Ve chvíli, kdy se Sirius přestal zmateně rozhlížet po kupé, začal vlak zpomalovat. Znovu jsem pohlédla z okna a sledovala tak přibližující se světla na nádraží. Začala ve mě narůstat nervozita, vždyť jsem Jamesovi rodiče vůbec neznala!

Co si pamatuji, tak jsem je zahlédla jen párkrát. Merline! S čím jsem to zase souhlasila?

Když vlak zastavil úplně, zhluboka jsem se nadechla. To chce odvahu, byla jsem přeci z Nebelvíru, no ne?

Objala jsem na rozloučenou holky, protože v tom zmatku, který na nádraží určitě je, bychom se rozloučit nestihly.

Vystoupili jsme z vlaku a holky hned zamířily každá jiným směrem, načež odešel i Peter. Rem se rozhlížel kolem, ale nejspíš nikoho z rodičů neviděl, takže zůstával s námi a očividně si povídal se Siriusem a Jamesem.

Prohledávala jsem očima nástupiště, ani jsem u toho nijak zvlášť nepřemýšlela, ale nakonec se mi oči zastavily na muži, kterého jsem od svých sedmi let neviděla.

Blonďatý Lyall Lupin svýma oříškovýma očima hledal Rema. Zaplavil mě smutek, když jsem si připomněla, že mě táta nehledá.

Ano, nejspíš jsem byla pořád naštvaná, že se mě v podstatě zbavili, ale i přesto mi on i máma tak neskutečně chyběli, že bych jim to možná po nějakém čase dokázala odpustit.

Raději jsem drkla do Rema: „Támhle už na tebe čeká táta."

Ohlédl se tam, načež se podíval na mě, smutně se pousmál, potom mě rychle objal, něco řekl klukům a zamířil za tátou.

James vytáhl z kapsy papír a začal něco psát, Sirius mu koukal přes rameno a očividně napovídal. Nakonec mi papír podali.

Nebuď smutná! Za chvilku už budeš u nás doma a já s Tichošlápkem tě budeme otravovat celé prázdniny! To je super vyhlídka ne?

To mi vykouzlilo úsměv n tváři: „Merline."

James pokrčil s úsměvem rameny a Sirius se jen zazubil. V tu ránu k nám přistoupili dva lidé. Pan Potter vypadal jako James - černé rozcuchané vlasy a brýle -, jediný rozdíl byl, že na rozdíl od svého syna, hleděl na svět světle modrýma očima. Paní Potterová měla taktéž tmavé vlasy, bylo mi však záhadou po kom James zdědil své oříškové oči, jelikož její oči byly temně zelené.

„Dobrý den." pozdravila jsem a až pak mi došlo, že už je vlastně večer. No nic.

Pan Potter na mě zamával a paní Potterová kývla na pozdrav. Potom mi pan Potter podal předem napsaný papírek:

Přemístíme se k nám domů, ano? A můžeš mi říkat Fleamonte a mé ženě Euphemie.

„Tak... dobře." usmála jsem se, paní Potterová ke mně natáhla ruku a nástupiště zmizelo v temnotě.