Poslední svědek [Kejmr]

4.

Pohľad Kela

"Jaké je vaše jméno?" Spýtal sa ma prví z policistov a ja si už teraz pripadal ako na výslechu. Poražene som vydýchol nepotrebný vzduch z pliac a pozrel sa na oba policisty.

"Moje meno je Jakub Suterén. (;J)" Odpovedel som jednoducho, ale už len z pohledu policisty som vedel, že mám pokračovať.

"Som zo Slovenska a prijel som za svojím kamarátom. Vraj by tu mal byť." Pokračoval som a vyslúžil si nechápavé pohľady oboch policistov.

"Neznáme naše mená. Známe sa iba cez prezievky v hrách." Vysvetlil som opäť. Viem, že to je možno nedostačujúce, že sa známe cez hry, ale mňa to stačí a plne Gejmrikovi dôverujem.

"Môžem ho navštíviť, aby som si bol zcela istý, či tu som správne?" Opýtal som sa nesmelo. Znelo to pomerne trápne, ale chcel som si byť Gejmrom istý. A naviac, kedy má niekdo možnosť spatriť najväčšiu záhadu české YouTube scény a to, kdo je vlastne Gejmrik.

Nechcem, aby to znelo nejako zle. To ja som navrhol našu dohodu, že sa ešte nejaký čas nebudeme schádzať. Gejmrik ma totiž už skôr zval k sebe, ale ja vždy odmietol. Svoje dôvody tu teraz nechcem úplne rozoberať.

"Dobrá tedy. Můžete ho navštívit, ale hned potom vás vyslechneme, kvůli obviněním, která na vašeho přítele byla stažena." Vysvetlil jeden z policistov. Ja tedy neváhal a hneď prikývol v súhlas.

Pohled Gejmra

Jak policisté řekli, tak i udělali. Vzali mě k celám a do jedné z nich mě zavřeli. A pro mé neštěstí jsem tam netrčil celé hodiny sám. Neměl jsem absolutní pojem o čase, vzhledem k tomu, že jsem musel odevzdat mobil. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než čekat.

Po pár, asi hodinách, se konečně otevřely dveře od místnosti s celami. Jen jsem unaveně zvedl hlavu a podíval se, kdo vešel. Když jsem však uviděl policisty, kteří vyšetřují můj případ, hned jsem se postavil na nohy a přišel k mřížím.

"Pane Smíšku." Oslovil mě, ale já celou dobu věnoval pozornost osobě navíc. "Přivedli jsme vašeho přítele." Oznámil mi a já si hned uvědomil, co jeho slova znamenají. Ten hnědovlasý kluk s očima v barvě čokolády je Kelo? Už na první pohled se mi zdál sympatický a velmi pěkný.

"Kelo?" Oslovil jsem ho nervózně. Neunikl mi ani jeho nervózní pohled, jenomže když jsem vyslovil onu přezdívku, jeho pohled se vzápětí změnil na šťastný a já si tak úlevně oddychl.

"Gejmrik." Oslovil mě nazpět a já si už jen podle toho hlasu byl na sto procent jistý, že je to on. Můj Keloušek. Úsměv se mi rozlil po celé tváři, jenomže pak jsem si něco uvědomil.

"Michal... Michal Smíšek." Představil jsem se mu s svým skutečným jménem. Přes mříže jsem mu podal ruku a ignoroval naštvaný pohledy policistů.

"Jakub Suterén, ale stačia Kuba." Usmál se na mě a moji ruku přijmul, na což jí jemně stiskl. Hleděli jsme si navzájem do očí a myslím, že kdyby nás ti policisté od sebe neodtáhli, že bychom si do očí hleděli doteď. Jak může někdo mít tak krásný úsměv.. a ještě krásnější oči?

"Vysvetlíš mi teraz, čo si robil, že si tu zavretý? Vraj vražda." Ozval se po chvíli tichá ochranářský Kelo. Asi bych se usmál nad tím, jak si Kelo dělá starosti, ale místo toho jsem frustrovaně a hlavně poraženě povzdechl. Nechtěl jsem se s ním setkat zrovna takhle.

"Pamatuješ, jak jsme včera večer tedy spíš dnes ráno, hráli hry a vymýšleli divné nápady?" Zeptal jsem se a chvíli čekal, až Kelo přikývne. Sice se na to nedá zapomenout, ale musel jsem se zeptat. Když Kelo po chvíli přikývl, pokračoval jsem.

"V tu dobu byl zabit můj soused nejspíš mým nožem s mými otisky." Pokračoval jsem s sklopenou hlavou, ale neuniklo mi Kelovo překvapení.

"No a tak trochu, vzhledem k tomu, že nikoho nemám, tak jenom ty můžeš potvrdit, že jsem s tebou po celou tu dobu volal." Dokončil jsem svůj příběh a nervózně se zasmál. Neuvědomil jsem si, že se na mě Kelo vlastně může vykašlat. Nemusí nic potvrzovat, může odmítnout a odejít domů. Nemusí mi ani věřit, že jsem to neudělal.

"Prečo si mi to nepovedal hneď?" Kelova následná reakce mě však zarazila. I když, na Kela je vždy spoleh, jak jsem si jenom na chvíli mohl myslet, že není.

"Děkuji." Přehlédl jsem jeho odpověď. Musel jsem mu to říct. Přece jen, kvůli mně jel několik hodin vlakem. Kvůli mně tu teď stojí, aby mě zachránil.

"Neboj sa, poviem im iba pravdu, pretože viem, že ty by si nič také nikdy neurobil." Řekl Kelo s pevným a odhodlaným hlasem a věnoval mi milý a povzbudivý úsměv. Kdo by si pomyslel, že Kelouš je v reálu ještě lepší, než když spolu voláme.

"Nechceme vám kazit vaši chvilku." Přerušil nás policista, čímž si vysloužil pozornost. "Ale správně byste spolu neměli mluvit, dokud nebude výslech u konce." Upozornil nás a my oba chápavě přikývli. Kelo mi tedy ještě zamával, dokud se neotočil a nešel s policisty. Jelikož jsem ho už nestihl pozdravit, tak jsem mu jen z dálky věnoval úsměv, dokud Kelo nezmyzel za dveřmi s výslechem před sebou a já s dalším čekáním.