Poslední svědek [Kejmr]

7.

Pohled Gejmra

Probudil jsem se kvůli nějakým zvukům vycházejícím z kuchyně. Hned jsem si všiml, že ležím na gauči.. A jsem přikrytý dekou? Rozespale jsem se podíval na digitální hodiny, které byly položené vedle televize. Všiml jsem si, že už je devět hodin ráno. Jak dlouho jsem sakra spal?

Sundal jsem ze sebe vyhřátou deku a pomalu nohy položil na chladnou podlahu. Jakmile jsem se už pořádně probral, vstal jsem a namířil si to do kuchyně.

Už od dveří jsem si všiml Kelouše, který různě pobíhal po kuchyni a něco chystal. Jídlo smažící se na pánvi provonělo celou kuchyň. Avšak i přes to, že jsem ve dveřích stál nějakou dobu, si mě Kelo nevšiml. Proto mě nenapadlo nic lepšího, než ho polekat.

Pomalu jsem došel k němu, když byl otočený ke mně zády, a zezadu ho objal. Bylo to pro mě příjemné a uklidňující. Zatímco Kelo sebou lehce škubl, ale když si uvědomil, že jsem to já, snažil se uvolnit.

"Dobré ráno, Keloušku." Pošeptal jsem mu do ouška a začal se potichu smát. Cítil jsem, jak se Kelo ještě víc napnul.

"Dobré Gejmrik. Ja iba, mohol by si ma prosím ťa pustiť? Nechcem nám spáliť raňajky." Snažil se Kelo z mého sevření dostat. I když nerad, stejně jsem ho pustil. Kelo se hned jako na povel rozběhl k sporáku, na kterém byla naše snídaně, který vypnul. Já ho mezitím pobaveně sledoval.

"Opravdu, a co nám kuchtíš na 'raňajky'?" Zeptal jsem se ho s smíchem, i když jsem už viděl finální výsledek, protože Kelo akorát chystal na talíř.

"Na raňajky sú miešaná vajca so slaninou a nejakou tou zeleninou." Otočil se na mě Kelo už s dvěma talířky v rukách. Jen jsem si olízl ret a s tichým "mňam" si sedl ke stolu. Kelo přímo přede mě položil jeden z talířů a ještě mi podal příbor. Sám si sedl ke stolu naproti mně.

"Dobrou chuť." Řekli jsme si navzájem, což způsobilo další, hlavně můj, záchvat smíchu. Až když jsem se uklidnil, jsem začal jíst. Musím uznat, že Kelo umí vařit dobře, jako fakt dobře.

"Máte to převelice dobré." Pochválil jsem mu, když už jsem dojedl. Chvíli na to jsem vstal, vzal talíř a šel ho odnést do myčky. Kelo se objevil vedle mě a snažil se taktéž sklonit k oné myčce. Při tom však málem spadl, ale já, ochranář Gejmr, jsem ho stihl chytit ještě před tím, než si narazil pusinku o jednu z mých skříněk.

S Kelem v náručí jsem vypukl v hlasitý záchvat smíchu. Kela jsem opatrně zvedl a sám se snažil udržet na nohou. Opřel jsem se o linku a sledoval Kela, který byl červený až za ušima.

"To je to opravdu takto vtipné, Gejmrik?" Zeptal se Kelo zahanbeně s sklopenou hlavou, kterou sledoval nejvíc zajímavou zem. Já pouze přikývl, protože přes probíhající záchvat smíchu jsem nemohl pořádně mluvit.

Když už jsem se málem uklidnil, pohled na Kela mi stačil, abych propukl v další hlasitý záchvat. Pevně jsem se držel za břicho a přitom sledoval odcházejícího Kela, který měl namířeno nejspíš do koupelny.

Když už jsem se opravdu uklidnil, sedl jsem si na gauč a hlasitě vydýchával onen záchvat smíchu. Nakonec jsem do ruky popadl svůj telefon a začal si prohlížet instagram, kde jsem měl nemálo upozornění.

Začal jsem si tedy všechny zprávy prohlížet a na nějaké vtipné i odpovídat na stories. Přestal jsem až, když se ve dveřích objevil Kelo s sklopenou hlavou k zemi. Nervózně jsem na něj pohlédl.

"Promiň, ale bylo to opravdu vtipné." Mobil jsem položil vedle sebe na gauč a ruce tak zvedl v obranném gestu. Kelo na mě nervózně pohlédl.

"Pojď si radši sednout, ať můžeme vymyslet, co budeme dneska dělat." Popohnal jsem ho a rukou dvakrát zaklepal na místo vedle mě. Kelo hlasitě vydechl a udělal to, co jsem mu řekl. Co se to s ním děje?

"Prepáč Gejmrik, iba som nečakal, že dostaneš až taký záchvat smiechu." Začal Kelo pomalu a tiše mluvit. Musel jsem se k němu blíž nahnout, abych slyšel, co si tam mumlá pod vousy. Cítil jsem však, jak se Kelo pod mou blízkou přítomností ještě víc napnul. Vadí mu to? Vadím mu já?

Radši jsem se odtáhl a viděl, jak se Kelo víc uvolnil. Takže to je mnou? Předtím říkal, že se se mnou nechtěl vidět, protože se bál. Bojí se i teď? Nebo se bojí mě? Vždyť jsem mu říkal, že to bylo nedorozumění. Vůbec jsem to nechápal.

"Bojíš se mě?" Zeptal jsem se dřív, než jsem stihl uvažovat nad následky. Bylo mi to však jedno. Místo toho jsem sledoval Kela, který se na mě, po vyslovení mé otázky, nechápavě podíval. Sledoval jsem každou jeho reakci a vnímal jeho pocity, kterou teď byla hlavně nechápavost.

"Čo to povedáš? Jasne, že sa ťa nebojím! Gejmrik, verím, že si to nebol ty! A taktiež aj verím, že ty by si ma nikdy neublížil." Vykřikl hned Kelo. Byl jsem překvapený jeho odpovědí, ale i rád. Na tváři se mi vykouzlil úsměv. Ani jsem nevnímal, že jsem u Kela tak blízko.