Poslední svědek [Kejmr]

8.

Byli jsme od sebe pouhých pár centimetrů. Mně to však bylo jedno. Sledoval jsem Kelovy čokoládové oči a skoro ani nemrkal. Byl to nepopsatelný pocit. Nevěděl jsem jsem, co se děje kolem mě a co to dělám.

Cítil jsem, jak Kelo v mé blízkosti ztuhnul a sledoval mě vyděšeným výrazem. I přes to se však ode mě nijak neodtáhl. To pro mě bylo znamení.

Své oči přesunul na mé rty a ve mně příjemně zašimralo. Ani jsem si neuvědomil, že se k sobě až nebezpečně přibližujeme. Prostě nás to táhlo, tedy mě určitě.

Už jsem cítil povrch jeho na dotek hebkých rtů, když nám naši chvíli překazil zvonící telefon. Jako s alarmem u hlavy jsem si uvědomil, co to vlastně dělám, a odtáhl se od něj. Viděl jsem jak se Kelo, v tu chvíli jsem nedokázal poznat žádnou z jeho jasně viditelných emocí, natahuje pro svůj telefon.

"Áno, čo potrebuješ Jawo?" Zeptal se poměrně naštvaně. To jsem jako jedno z mála dokázal vyčíst. Nechápal jsem, co se právě stalo, takže jsem jen seděl na gauči a koukal před sebe neschopen slova nebo pohybu. Já ho chtěl políbit?!?!

Pohľad Kela

Prečo Jawo!!! Už som bol tak blízko k tomu ho pobozkať! Vlastne on ma chcel pobozkať! Všetko musel pokaziť jeden hovor od Jawa. Ani si nepamätám, že mi mal volať.

Hovor som prijmul a hneď ho oslovil. "Áno, čo potrebuješ Jawo?" Spýtal som sa lekho naštvane.

"Čau Kelo. Chcel som sa iba spýtať, či nemáš čas niečo natočiť." Začal hneď. Mal som chuť mu to hneď vypnúť a ísť Gejmrika pobozkať sám, ale čo by si o mňa myslel.

"Prepáč Jawo, teraz som v Prahe... S Gejmrom." Pri vyslovení jeho mena som sa na nej pozrel. Sedel zaražene na gauči a pozeral sa na nejakú zeď. Asi teraz rozmýšľa, čo sa stalo. Neznášam ťa Jawo!

"Aha, takže vy ste sa už stretnuli? Bezo mňa?" Jawo znel trochu podráždene a ja sa mu ani nedivím. Keby sa ti dva stretli bezo mňa, tiež by som bol nahnevaný. Ale teraz na to nebol čas.

"Prepáč Jawo, neskôr ti to Gejmrik vysvetlí, pretože sa dostal do problému." Snažil som sa to vysvetliť co najjednoduchšie. Zatiaľ nepotreboval vedieť, že Gejmrika zatknuli. To mu musí povedať až sám Gejmrik.

"Opravdu? A je v poriadku?" Robil si Jawo starosti. Prepáč Jawo, ale Gejmrik je teraz môj. V hlave mi to znie pomerne divno.

"Áno, už je pomerne v poriadku. Inak budem musieť končiť, zavoláme si neskôr. Zatiaľ sa maj." Rozlúčil som sa a iba čakal, dokiaľ nepozdraví aj Jawo.

"Zatiaľ čau, neskôr mi povedz čo sa udialo." No to zrovna, hralo mi v hlave. S tým som hovor vypol a pozrel sa smerom ku Gejmrovi. Ten sa pro zmenu pozeral do zemi.

"Gejmr?" Pristúpil som bližšie ku nemu. Pri zaznenie jeho mena sa na mňa pozrel. V očích mal jasný strach. V duchu som sa mu ospravedlňoval.

"Si v poriadku?" Pokračoval som, keď delší dobu nereagoval. Tentokrát sa mi pozrel hlboko do očí.

"Já.. Nevím, co se tu právě stalo." Šepkal a já som bol vôbec rad, že som ho počul. Následne sa zahanbene pozrel do zeme.

"Prepáč, je to moja vina." Snažil som sa ospravedlniť. V duchu som si nadával ako nikdy skôr. Je to moja vina. Gejmrik to necíti tako isto ako ja. Mal som si to uvedomiť hneď.

"Ne, já jen... Něco mě táhlo, ale já ten pocit neznám, nedokážu ho popsat..." Povedal Gejmr zamyslene, ale následne si chytil hlavu ako ho skôr bolela hlava. Nerozmýšľal som a chytil Gejmrikovy ruky. Uvedomil som si to až neskôr.

Gejmr sa na mňa prekvapene pozrel a ja v tu chvíľu zazmatkoval. Nevedel som, čo robím, ale chcel som to urobiť, chcel som ho pobozkať.

Znovu som sa ku nemu začal približovať, ale tentoraz som sa otrel svojimi perami a tie jeho. Bol to neskutočný pociť a ja mal chuť pokračovať, ale pak som si uvedomil, čo to vlastne robím. Rýchle som pustil Gejmrikovy ruky aj hlavu a odtahol sa od nej.

"Prepáč, nechcel som... ja.... Ehm.... Prepáč mi to..." Vykoktal som aspoň niečo zo seba, čo malo predstavovať ospravedlnenie...

"Pokračuj!" Prekvapila ma Gejmrikova ďalšia slova. Nemal som ale čas nad tým rozmýšľať, zobral som jeho tvár do svojich rúk a rýchlo, presto jemne ho pobozkal. Gejmr tiež neváhal a začal spolupracovať. Takto sme sa jemne bozkali dokiaľ nám nedošiel dych.

"Nemusíš se omlouvat." Gejmr sa odo mňa odťahol a svoj zahanbený pohľad sklopil k zemi. Jeho tváre nabraly lehce červené farby. Prišlo mi to roztomilé. On mi prišiel roztomilý.

"A ty nemusieš mať sklopenú hlavu, či sa hanbiť." Usmial som sa na neho a pritiahol si ho do pevného objatia.

Zdravím všechny u další kapitoly. Omlouvám se, že dlouho nic nevyšlo, ale měla jsem dá se říct takovou menší pauzu, navíc jsem se věnovala škole, ale za to jsem začala psát další Mejmr, který by měl vyjít už 1. prosince kolem 17:00. Tak se těšte...