Můj učitel zeměpisu

~13~

Začala jsem tedy utíkat do schodů, protože na chodbě nikdo nebyl. Ony také zrychlily, ale já byla rychlejší. Hned, jak jsem přišla ke kabinetu třídního, tak jsem vpadla dovnitř. Až vevnitř jsem si uvědomila, že jsem nezaťukala. Můj třídní zrovna stál u okna a hleděl někam do dálky. Asi si sami nevšiml, že jsem vešla dovnitř. Pozdravila jsem „Dobrý den". On mne také pozdravil. Řekla jsem mu, že budu muset odejít, protože jdu k zubaři. Takže jsem šáhla do kapsy od džín, abych mu ji dala, ale ona tam nebyla. Musela mi vypadnout, když jsem běžela, těď ?! Zpanikařila jsem, trochu jsem zrudla a jelikož jsem byla hodně nervózní, tak se mi začaly pomalu hrnout slzy do očí. Vojta to nejspíš postřehl. Přivinul si mě k sobě. Lehce mě sevřel v objetí a políbil mě. Byl to zvláštní pocit. Jeho měkké rty se dotýkaly mých, ještě více mě sevřel. Byla jsem překvapená, ale zároveň šťastná. Tenhle okamžik mohl trvat věčně, ale netrval. Najednou jsem uslyšela kroky, někdo se blížil ke kabinetu. Tahle krásná chvíle začala z ničeho nic a také tak skončila. Bylo to jako mrknutí. Nikdy jsem se takhle necítila a věděla jsem, že se už takhle nikdy cítit nebudu. Rychle jsem se schovala pod Vojtův stůl. Do kabinetu vešla profesorka, kterou jsem na žádný předmět neměla, takže jsem ji nepoznala. Oba vyzčující se vzájemně pozdravili. „Máš teď volno Vojto? Potřebovala bych pomoct s chrombooky." Jelikož tady byl Vojta vlastně sám, tak by bylo divné a nezdvořilé jí nepomoci. „Jo a ještě něco, otec jedné tvé žačky Terezy Nové dnes volal ohledně toho, že se budou stěhovat a že je dnes její poslední den v této škole. Má se prý se všemi rozloučit." V tu ránu jsem úplně zbledla a postřehla jsem, že on také. Potom oba opustili kabinet. Už jsem měla dost toho stěhování, tentokrát to opravdu mělo být naposled. Tady jsem si konečně našla tu nejlepší kamarádku, dobrou školu a dokonalého třídního. Sice tady byla pořád ta parta holek a já cítila, že se stěhujeme kvůli nim. Byla jsem naštvaná, smutná, zahořklá a bez chuti žít. Rozhodla jsem se to skončit. Měla jsem pocit, že za všechno můžu já, za rozvod rodičů, za stěhování, prostě za všechno. Byla jsem plná hněvu na všechny i na sebe. Tak jsem otevřela okno a skočila.

K•O•N•E•C