Můj učitel zeměpisu

~7~

Šla jsem s ní na chvilku do zdejší kavárny nebo nějaké kulturně sportovní budovy jménem Fialka. Sedly jsme si dolů pod ní, je to totiž obrovská budova, ve které jsou zřejmě kroužky, je tam i bazén a kino. Byla tam lavička, asi přímo pro nás nachystaná. Sedly jsme si tam a povídaly si. Markéta mi potom řekla, že támhletím směrem je nádraží, což se mi dost hodilo, protože jsem měla jet vlakem. Byly jsme tam asi 1 hodinu a půl, pak už Maki musela jít na autobus, protože bydlí v Mukařově. Vzala jsem si její číslo a rozloučila se s ní. Bylo přesně 14:00, takže můj vlak ve 14:03 jsem nemohla stihnout, takže jsem se rozhodla počkat ještě u lavičky minimálně 15 minut. Asi po 5 minutách jsem zaslechla povědomý hlas nebo spíše hlasy, ale ne. To jsou zase ony. Mám se jít někam schovat nobo mám prostě zůstat tady? Rozhodla jsem se, že prostě budu dělat jako, že tam nejsou. Hlasy se blížily a když už jsem si myslela, že si mě nevšimnou, tak mě uviděly. „Hele, kdo to tady sedí. Naše ustašená holčička. Kde máš maminku ?" A začaly se smát, jejich smích byl jako šípy, které se do mě zabodávají a je jich čím dál tím víc. Přišly blíž ke mně a já vstala. Obklopily mě, stála jsem uprostřed jejich kruhu. Začaly do mě strkat, říkala jsem si, že to musí někdo vidět, a pak jsem si vzpomněla, že má Fialka vlastně zavřeno a bylo zle. Čím dál tím víc do mě strkaly, padala jsem na zem. Jejich smích mi zněl jako ozvěna v hlavě. Najednou se mi udělalo zle a pocítila jsem bolest zezadu na hlavě a omdlela jsem.