Trháš mé srdce [BakuDeku cz] (¿pozastaveno?)

てんとう虫 (Slunéčko Sedmitečné)

Obrázek: sasi12745
----------
Škola ubíhá rychle. Teda alespoň, když člověka baví.
,,Děkuji." Nervózně jsem se podíval na Todorokiho, který mi zrovna podával horkou čokoládu. Studená lavička kousek od UA střední se pomalu oteplovala. Byla to asi půl hodina po výuce. Kacchan hned odběhl s Kirishimou, který ho jako vždy doháněl. S teplou čokoládou v dlaních jsem se upřeně díval dopředu na kmen staré sakury. Získal jsem si Todorokiho pohled. Ani jeho prosazení mě neprobudilo z mého myšlení.
,,Děje se něco?" Jeho klidný hlas by dokázal každého ukolíbat. Pohl jsem mírně hlavou a očima sjel na jeho jizvu. Nechtěl jsem být neslušný, ale jeho jizva ho doplňovala. Todoroki bez jizvy by nebyl Todoroki. Pousmál jsem se nad svým myšlením.
,,Nic." Pohledem jsem sjel opět na kmen sakurky.
,,Tak proč jsi se mnou chtěl mluvit?" Očkem jsem zpozoroval, že se zahleděl směrem, kterým jsem sledoval lístky padající na zem. Chtěl jsem s ním mluvit a stále chci, jenže to oznámení nebylo zrovna skvělé. Bylo to nějak takhle...
,,T-Todoroki!!!!!" Hlavou jsem narazil do stěny hned, když už jsem v dolním patře naháněl Todorokiho. Jakmile skončila výuka, Todoroki se rozhodl odejít později, ale když jsem se otočil na jeho místo tak se zde nenacházel. S Urarakou a Iidou jsem již měl domluvenou procházku parkem a již zbýval jen hoch s dvoubarevnými vlasy.
,,Midoriyo.. Jsi v pořádku?!" Jeho ustaraný výraz se projevoval pouze když se mi něco dělo a upřímně jsem za to byl i rád.
,,Ne! To byla jen hlavička.." Z mých úst se pronesl nejistý smích díky kterému si Todoroki vybudoval svůj klasický kamenný výraz, mě po zasmátí zůstal na tváři vřelý úsměv.
,,Nechtěl by jsi dneska se mnou, Urarakou a Iidou do parku na pokec?" Hned jsem se dostal k věci, protože vypadalo, ze pospíchá.
,,Jdu navštívit matku." Jeho výraz se přesunul na můj obličej.
,,Ale chvíli na popovídání mám teď." Čekal na mou odpověď, která byla ve způsobu kladného kývnutí. Vyrazili jsme společně z kopečku od naší školy. Cestou nám objednal Todoroki horkou čokoládu u skromného stánku.
Takhle nějak to bylo, ale možná jsem si to trochu přikrášlil, třeba tu čokoládu jsem si platil sám.
,,Je to trochu osobní... Trochu více a nechtěl bych aby se to dostalo mezi spolužáky... Je to o Kacchanovi." Bylo na něm vidět jak zpozorněl.
,,Ah.. Bakugou. Co se stalo?" Věřil jsem mu. Nesouhlasil s tím, že se to udrží v tajnosti, ale mě to nevadilo.
,,No... Já.. Znásilnil jsem ho." Mé oči se zahleděli do šedivé země, čímž se sklopila i má hlava. Nastalo ticho. Upřímně mě to celkem překvapilo, Todoroki neměl co říct a to se tak často nestává. Byl jsem si jist, že na mě doslova zíral s vykulenýma očima, beze slov.
,,M-Midoriyo... Teď nevím zda si děláš sran-" Nebudu poslouchat dlouhé monology! Nemám na to náladu. Rozevřel jsem ústa, ze kterých vyšel zvýšení tón mého hlasu.
,,Ne nedělám!... Já jen n-nevím co mám dělat... Já se chci u-u-udat..."
Pravděpodobně to ze mě lezlo jak z chlupaté deky, jelikož se Todorokimu na tváři objevil jeho vážný výraz.
,,Uklidni se Midoriyo. Pokud tě Bakugou neudal tak můžeš být v klidu. Navíc pokud se nebránil, tak si to očividně užíval. A neboj se mi to říct, já se ti pokusím pomoct a ne nic zhoršit." Očima jsem zabloudil na pravou stranu k Todorokimu. Hlavu jsem měl stále sklopenou, ale hned se mi na tváři vykouzlil menší úsměv štěstí, důvěry a okouzlení. Na ledové lavičce se mezi našimi stehny plazila beruška, které se pod červenými krovky s černými tečkami, vypychovala svými tmavými a tenkými křidélkami. Kdykoliv je může zvednout a nehledně může vzlétnout pryč. Je krásná, závidím jí.
,,Děkuji Todoroki." Chuť na obejmutí jsem doopravdy měl, ale v situaci jako je taková se mi nechtělo zvedat ruce či hlavu.
,,Není vůbec zač." Uslyšel jsem pouze vrzání staré lavice a zahlédl jsem jeho zvedající se stehno.
,,Kdyby se cokoliv dělo tak mi řekni. Je lepší se svěřit, než to dusit v sobě." Narovnal jsem hlavu. Hleděl na mě bez jediné zmínky úsměvu. Já jsem mu ho však dal. Odvrátil pohled na stranu a následně se rozešlo jeho tělo směrem, kterým jsme přišli, tudíž mířil opět pod kopec pod UA. Hlava se mi zimou motá. Čokoláda, kterou v dlaních hřejí již vystidla. Kdybych tu omdlel, tak by mi nikdo nepomohl. Není k dohlédnutí živé duše. Čekal jsem na Iidu a Uraraku, nemohl jsem se na nic soustředit, jen na téma, které chci s nimi probrat. Téma s kterým mi Todoroki moc neporadil.
,,Dekuuuu!!!!!" Oči se mi štěstím rozzářily, když jsem uslyšel Uraračin dětský hlásek. Hlava se mi zničeho nic narovnala a pohlédla jejím.. Ne.. Jejich směrem. Mezitím se mi na tváři dokázal vyčarovat ohromný úsměv, ale také zvládl hned zmizet. Tři osoby se rychlím krokem přibližovaly. Vysmátý Iida na mě naposledy křikl.
,,Promiň Midoriyo, že jsme ti neřekli, že půjde i Bakugou!"

----------
こんにちわ (konnichiwa)
Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho! Ve volném čase (ale i ve škole) se snažím najít inspiraci a nemůžu vymyslet co teď psát. Chci udělat nějaké drama, ale nevím jaké. o(TヘTo) くぅ
Pokusím se vydávat kapitoly alespoň jednu jednou týdně.
Byla bych moc ráda za komentáře!
Doufám, že se vám knížka zatím líbí! (●'ω｀●)ゞ♪

kwaiicos