Ingrowing evil

31.října 1907

V černých chodbách, ve kterých se ztrácel i samotný stín, se ozývalo šustění. Kráčel v nich. Otevřel dubové dveře a temnou chodbu na chvíli ozářily louče, jež se po jeho příchodu rozsvítily ve vedlejší místnosti.

,, Pane," klečel na kolenou jeden z jeho poddaných. ,, omlouvám se, ale náš plán nevyšel." měl skloněnou hlavu a jeho řeč měla omluvný tón.

,, To nic příteli." Odvětil chladným hlasem a podíval se na něj. ,, Než se ale posadíš, jaký je tvůj původ?" kdyby si byl jistý, že je čistokrevného rodu, nezeptal by se ho.

,, Pane, pocházím z čistokrevné rodiny z Brazílie, ze slavného Gilmarova rodu." Odpověděl muž a krátce pohlédl svému pánovi do očí, velká to chyba.

Zamířil za hranice oříškových očí, proplouval jeho vzpomínkami a hledal nejzazší zákoutí jeho mysli. Andriel Gilmar nebyl špatným nitrozpytcem, kdyby však dnes v knihách Gellert Grindelwald nezjistil pravdu o Gilmarově rodu, špeh by i nadále donášel nepřátelské straně.

Muž ihned ztuhl, když jeho pán objevil onu vzpomínku a uhnul pohledem. Hleděl do země a zavřel oči, čekal na ty dvě slova, na ten zelený záblesk, ale nic takového nepřišlo. Přišlo mu to zvláštní.

Gellert se však opíral lokty o stůl a místo něj pozoroval průhledná prosklená okna.

,, Pane? Stále tu máme nedořešenou věc." Promluvil na něj Travers, který se nacházel jako jediný s nimi v místnosti.

Gellert se otočil a jeho oči se na sekundu zaleskly, ani jeden z nich to nemohl stihnout postřehnout. Vytáhl svou hůlku a namířil jí na muže, jenž si dovolil lhát a donášet na svého pána, za tohle byl ten nejhorší trest. ,, Besasempra."

Chvíli se nic nedělo, ale pak se začal třást a zmítat. Slzy mu tekly z očí, šeptal, prosil. Bylo šílené zemřít tímhle způsobem.

Travers ho nedokázal pozorovat dlouho, spíše sledoval Gellerta, který se snažil dělat cokoli jiného, než myslet na ni. Věděl o tom.

Najednou místnost otupilo ticho, byl mrtvý.

,, Ukliď to." Rozkázal Gellert Traversovi a vypravil se pryč. Však u dveří se otočil a podíval na něj: ,, Po jeho zradě ten úkol čeká tebe, nezklam mě."

,, Nikdy, pane." Nemusel ani křičet a stejně ho Gellert slyšel až na konci chodby.

Otevřel dveře svého pokoje a následně vstoupil dovnitř. Okolo něj se rozprostřela tma, když zavřel dveře. Luskl prsty a několik svícnů v místnosti se rozhořelo. S povzdechem se posadil do křesla a vzal ze stolku, stojícího vedle křesla, fotografii v rámečku. Nacházel se na ní on se svou rodinou. Fotilo se to v den jeho odjezdu do Kruvalu. Jeho matka měla spletené vlasy a zezadu objímajíc svého syna, který se šklebil nad výběrem jeho oblečení, nechal matku mu vybrat oblečení a snad poprvé toho litoval, se s radostným nefalšovaným úsměvem smála. Jeho otec se snažil vytvořit na své tváři úsměv, jenže z toho vznikl pochybný škleb, přičemž ve své náruči svíral jeho roční sestru. Uchopil hůlku do ruky a mávl s ní. Fotografie se změnila. Viděl tam nyní sebe s Miguelem, Albusem, Aberfothem, Arianou a Elle. Ve předu stála usmívající se Elle v objetí s Arianou po pravé straně straně a po levé s ním, s Gellertem. Albus mu zrovna pokládal ruku na rameno a za nimi stál Aberfoth, který si povídal s Miguelem a čas od času vrhl Gellertovi do zad vražedný pohled. Jako kdyby věděl, že za několik měsíců bude i jeho dočiněním zabita Ariana. Znovu mávnutím hůlky změnil obrázek. Tentokrát tam byl pouze s Miguelem. Na začátku prázdnin roku 1893 do sebe totiž vrazili v Prasečích hůrkách na mudlovském hřišti. Fotila je tehdy jeho matka s mírně zakulaceným bříškem na houpačkách. Pamatoval si i, že zanedlouho přišel Albus, kterého jeho matka také pozvala. Od vzpomínání ho vyrušilo zaklepání.

Mávl hůlkou a fotografie se vrátila do původního stavu. Vstal a když se usadil na méně pohodlnější židli u stolu, z jeho úst se ozvalo: ,, Dále."

,, Před malou chvílí přišel Travers," spustila osoba, když se dveře zabouchly. Gellert nepochyboval, že jde o Miguela. ,, je prý v pořádku." Dodal a nato se ozvalo další zaklepání na dveře.

,, Pane, podařilo se mi zachytit polohu vaší sestry a myslím, že je tu něco, co bychom měli probrat," Gellert na něj pohlédl a kývl, ať mluví. Travers si odkašlal. ,, V soukromí."

Když Gellert pochopil, kam tímto směřuje, pravil: ,, Nech nás o samotě Migueli."

Jmenovaný přikývl a bez odmlouvání odešel.

Chvíli bylo ticho, než se Travers odhodlal promluvit. ,, Nalezl jsem ji na Kruvalském hřbitově, zdá se živá, měla by být při smyslech a prozatím volná, ale nevím, na jak dlouho. Svedla souboj s profesorem černé magie a..." Polkl a věnoval Gellertovi významný pohled, jen málokdo by to tak v nízkém věku dokázal.

,, Zabila ho, že ano?" Gellert ani nepotřeboval vědět odpověď, byl to pouze řečnický dotaz.

,, Je tu jistá pravděpodobnost, že jestli přijdou na pravého viníka, touto dobou již určitě vyhledávají chybějícího profesora ve sboru, zajmou ji a pod vlivem veritaséra by mohla prozradit vaše tajemství a možná i slabiny." Poslední slovo Travers radši zašeptal, ale k jeho překvapení, Gellert přikývl, měl pravdu.

,, Svolej je, pozveme ji k nám." Řekl nakonec Gellert.

V ulicích Londýna se v tu chvíli začaly zjevovat černé prapory neviditelné pro mudly.