KDYŽ JSEM HO POTKALA

ÚVOD

Procházela jsem nemocničním křídlem. Nemocnice byla teď jako můj nový domov. Od té věci s Kadenem. I když to byl hajzl, tak mi chybí.
Chodím na rehabilitace, prý se zlepšuju, ale bruslit už prý nikdy pořádně nebudu.
Přidělili mi úplně skvělou doktorku. Je jí asi dvacet pět. Skoro pořád si povídáme.
Teď na ní čekám.
,, Mayo. Jdeme rozhýbat tu tvojí nohu." jako jediná věří, že budu bruslit.

Sednu si jako obvykle do křesla.
,, Jak jsi se měla?" jak se asi může mrzák jako já mít.
,, Pořád stejně blbě. "
,, Co Josh?" tak nějak jsem ji všechno řekla.
,, Pořád je to mezi náma extrémně divný. "
,, Ozval se ti už Tyler? "
,, O tom pořád nikdo nic neví." naposledy jsem ho viděla na mistrovství.
,, A už jsi byla na brusláku?" nechci tam. Nechci aby mě všichni litovali.
A nechci jim dávat nějaký naděje.
,, Ne. Bojím se tam. "
,, Tak fajn. Jdeme na to. " sundá mi ortézu a nohu mi přiváže k nějakýmu novýmu stroji.
Táhne to jako prase. Bolí to jako svině. Proč se všechno přirovnává k dobytku.
Nejhorší je, že vím, že se tomuhle nevyhnu, takže je to jedno.
Charlie se usměje.
,, Jestli tě to bolí, tak skončíme. "
,, Ne. Pokračuj."
,, Fajn. "
Táhne to čím dál víc. Nejsem slabá. Zvládnu to.
Tyhle slova si připomínám poslední dva měsíce a začínám si čím dál víc uvědomovat, že je to na hovno.

Skončíme asi za dvacet minut.
,, Mayo, teď tady asi měsíc nebudu, takže buďto, budeš cvičit doma, což je mi jasný, že nebudeš. " má pravdu. Bojím se, že bych si ještě něco udělala.
A hlavně by mi u toho musel někdo pomáhat, což nechci. Nechci vidět tu lítost v očích. A nechci aby viděli tu jizvu.
,, Nebo?"
,, Nebo ti dám číslo na mého kamaráda. Sice ještě pořád studuje, ale občas ho zaučuju. Je vážně dobrej. Věř mi, že tahle mašina by ti udělala vážně dobře."
,, Charlie. Věř mi, že tenhle stroj mi vážně ten měsíc chybět nebude. "
Usměje se.
,, Je mi to jasný. Ale slib mi, že kdyby tě ta noha bolela, tak mu zavoláš. "
Takhle, nechce se mi. Přece jen si nějakej ten měsíc od toho teroru ráda odpočinu. Jenže vím, že bez toho čísla mě nenechá odejít.
,, Tak mi to číslo dej. Ještě nějaký rady paní doktorko?"
Usměje se a divím se, že tu nezačne tančit vítězný taneček.
Podá mi nějakou vizitku.
MUDr. Theodor Linsky
,, Theodor?"
,, Uvidíš Theo je skvělej. A tady je má rada, nos ortézu a nehraj si na frajerku. To si sakra myslíš, že nepoznám, že ji nenosíš? "
Sakra. Je pravda, že když jsem doma tak ji mám většinou sundanou. Věřte mi, že je pohodlnější když na noze tu debilní věc nemáte.
,, Hele já jsem nějak zapomněla, že spěchám. Měj se. Ahoj."
Začnu pohupkávat z místnosti.
,, Já to myslela vážně! "
,, Já vím!"
A odejdu.

Vždycky když odcházím, tak se jdu ještě kouknout k malým dětem.
I když jsou nemocný, tak se smějou a hrajou si. Jsou to chudáčci.

Venku na mě jako vždycky čeká Michell.
,, Tak jaký to dneska bylo? "
,, Prej odjíždí na měsíc pryč. "
,, Takže budeš mít konečně chvíli klid? "
,, Ne tak úplně. Dala mi číslo na nějakýho její zástupce. Jo a mám nosit ortézu."
,, Mayo, ale to ti říkám pořád. "
,, Já vím. Co u právníka?"
Michell se rozvádí se svým manželem. Byl jí nejvěrnej a sám se tak rozhodl. Malou svěří do péče ji. Dohodnou se, kdy ji bude moct vídat. Je mi jich líto.
,, Jako vždycky, ale do týdne by mělo být všechno vyřešený. "
,, To je fajn. Hele tak mě tak napadlo, nezajedeme koupit popcorn a colu, no a pak bychom si udělali filmovej večer?"
,, Byla dneska rehabilitace těžká? "
Tím nejvíc vážným tónem ji řeknu:
,, Ani nevíš jak."
Usměje se a odjedeme.
Je to moje opora.