Andělský vlkodlak

*67. Jdi za svým štěstím

Všem ztuhla krev v žilách. Boj se během pár sekund zastavil. Všichni, včetně duchů, upírali zrak k lesu, odkud přicházel rezavý vlk. Charleen ihned vytanulo na mysli slovo Rezáč. Tak mu říkala, když ho ještě neznala.

Rezáč měl dočista černé oči, takže bylo jasné, že je Azrael v něm. Teď mířili k Alexovi, který akorát odhodil tělo ducha, které ihned zmizelo v zemi. Stihl se otočit, a jen díky tomu se těsně vyhnul útoku od Nikolaje.

„Bratře," zavrčel rezavý a Alex mu vrčení agresivně vrátil.

„Nejsem tvůj bratr," promluvil nelidsky hlubokým hlasem.

Obcházeli se v kolečku jako hyeny a připravovali se k útoku. „Došel ti čas, alfo," Nikolaj ta slova téměř vyplivl. „Dnes konečně zemřeš!"

"Souhlasím, konec dětinských potyček, ale já nejsem snad snadný cíl!" vrátil mu černý.

„To se uvidí!" štěkl Nikolaj a mocně se odrazil do útočného výskoku. Nastal rozhodující boj dvou znepřátelených bratrů na život a na smrt. K této chvíli to léta spělo, nebyla jiná možnost, než se pokusit usmrtit toho druhého, jinak by se šarvátky táhly do nekonečna. Oba zaútočili velmi agresivně s myšlenkou, že svůj dlouhý život rozhodně nedají nazmar.

Charleen chtěla pomoci svému druhovi, ale vyřítil se proti nim dav dalších zlých duchů, hříšných duší propuštěných z Pekla.

„Sakra! Kolik jich tu ještě je?!" zavztekal se Angel a pustil se do boje. Tak jako ostatní.

Díky tomu, že byla zem plná těl mrtvých vlkodlaků, se Charleen nebyla schopná zorientovat. Netušila ani, kde je Freya a ztratila z pohledu i matku. Neměla možnost je hledat, protože se sama musela dost otáčet, aby to neschytala.

Po nějaké době, když se konečně vypořádala s těmi, co na ni útočili, se začala rychle rozhlížet. Najednou ji ale tak silně bodlo v hrudi, jako kdyby jí snad někdo vyrval srdce. Samým překvapením, v úleku, ale i bolestí, vykřikla a nedokázala zabránit pádu. Tupá bolest se rozlila celým jejím tělem. Ochromila jí mysl. Převalila se na bok. Držela se za hrudník a snažila se zpět popadnout ztracený dech.

Zavřela k tomu oči a v tu chvíli spatřila obraz Lucifera, který se křečovitě držel svého trůnu, jako kdyby se přemáhal, aby neodešel. Šíleně se mračil. Chtěl jí snad pomoci? A jak to, že to vidí?

Ale uvědomovala si, že na tohle teď opravdu nemá čas. Rychle oči otevřela. Tupá bolest trochu polevila, tedy se dokázala posadit. Vzhlédla. A v ten moment by se v ní krve nedořezal. Zalapala po dechu šokem z toho výhledu, který se jí naskytl. Pár metrů od ní ležel na zemi černý vlkodlak s obrovskou spálenou dírou v hrudi a rezavý se chystal k poslednímu útoku.

V jediné sekundě věděla, že musí udělat něco, aby svého druha ochránila. „NÉ!" zařvala a vystřelila světelnou kouli po Nikolajovi. Ten se jí ale vyhnul a zadíval se na Charleen opravdu odporným, pohrdavým pohledem. Věděla, že na ni zaútočí, ale potřebovala, aby se přestal věnovat Alexovi. Navíc jediné, po čem toužila, bylo konečně svět zbavit zla.

Vycenil zuby a přikrčil se. „Andělská děvka," zavrčel a skočil.

Charleen ovšem v zápalu stihla vzlétnout. „A ty jsi bastard! Co je horší?!" křikla po něm. S těmi slovy do něj v plné síle vypálila světelný paprsek.

Obratem se ozvalo dvojité bolestné zařvání a zavytí. Nikolaje i Azraela.

„Pozdravujte ode mě Lucifera," sykla zlostně, než se rezavý vlk rozplynul v prach.