Andělský vlkodlak

*52. Odlet

Charleen vyběhla ven z hradu do zahrad, a když byla dostatečně daleko, pustila svou naštvanou vlčici konečně ven. V mžiku po štěrkové cestě neběžela malá brunetka, ale obrovská stříbrná vlčice, která zahnula do zasněžené trávy. Byla to úleva pro obě. Ventilovat ze sebe vztek a beznaděj pomocí proměny. A proč?

Protože její druh je absolutní sebestředný pitomec, který jaksi zapomněl na to, že složil andělský slib. Tohle mu neodpustí. Nejvyšší nikdy neodpouští. Char také nechal přežít jen díky tomu, že její bouračka nebyla nehoda, ale jasný útok, což jí došlo před pár dny, když nad tím přemýšlela, tak jako už mnohokrát předtím.

Samozřejmě, kdo dokáže zapomenout na to, že přežil vlastní smrt? Asi nikdo.

Char už pár hodin běhá stále dokola kolem hradu a snaží se uklidnit a vymyslet nějaké řešení, ale všechny nápady do teď zavrhla. Spojit se s Bohem a prosit milost? Jak asi? Nespojí se s ním, pokud neupadne do bezvědomí, nebo pokud on sám nebude chtít. Vymazat paměť non-alfovi? Jak se to dělá? Zabít ho? To už vůbec ne.

V zahradě se proměnila a zoufale si sedla na jednu z laviček. Chlad už jí pár dní nevadil. Takže jen seděla a zírala před sebe na nebesa a modlila se. Slzy jí u toho tekly proudem. Prosila o slitování, že o Alexe nechce přijít, i když ji naštval, nechce a nemůže. To by byl už dočista její konec.

„Jsi v pořádku?" ozvalo se najednou za ní, až leknutím nadskočila. Byl to Vladimir. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." Zvedne dlaně v gestu „vzdávám se", když se Char rychlostí světla v otočce zvedne. „Jen jsem zaslechl něco málo z vaší hádky, a pak za mnou přišel Alexander. Tak jsem se chtěl jen zeptat, jestli něco nepotřebuješ." I když mluvil vlídně a možná i upřímně, Charleen ho neměla ráda.

„Aha. Děkuji, nic nepotřebuji. Chci být jen sama." Snaží se přehlédnout, jak se k ní každým slovem o krok přibližuje a diplomaticky ho posílá pryč. On je asi úplně blbej nebo co, pomyslela si, protože se zastavil asi metr před ní. Char potlačila nutkání couvnout, aby ho hned z kraje neurazila.

„Přijdeš mi velmi rozrušená. Mohl bych tě nějak odreagovat, kdybys chtěla," řekne potichu, jakoby mu Char vůbec před sekundou neřekla, že chce být sama a ještě ke všemu k ní natáhne ruku, jakoby ji chtěl pohladil po tváři.

Charleen, ale přirozeně cukne. „Ne, díky." A nechtěně zavrčí.

Vladovi to samozřejmě neunikne, a tak se stáhne a posadí se na lavičku. Charleen si ho nedůvěřivě prohlíží. Nejradši by roztáhla křídla a uletěla, ale má pocit, že je ještě brzy na tak zoufalý úprk.

„Víš, já nikdy nepoznal svou družku," hlesne a opře se lokty o stehna. „Za celý svůj dlouhý život jsem ji nepotkal."

Charleen zvedne obočí a založí si ruce křížem. „A co Yelizaveta?" Dodala by ještě „kdo to je, když ne družka", ale nechtěla být hubatá. Mohl by to odnést Alex.

„Líza je jen kamarádka na dlouhé chvíle. Když nemám družku, vybral jsem si alespoň společnici."

Char netuší, v jakém slova smyslu myslí tu společnici a radši nad tím ani nepřemýšlí. „Aha. No, alespoň nejste sám. Ale, co vy víte? Třeba se ještě objeví. Já si myslím, že pro lásku není nikdy pozdě," usměje se povzbudivě a doopravdy to myslí upřímně.

Čehož vzápětí litovala. Non-alfa se zvedl a naklonil se k ní, tak od sebe byli jen pár centimetrů obličeji. Žaludek se jí začal obracet. Odvrátila zrak stranou. „Jak to, že má někdo takové štěstí?" začne pomalu a otočí si ji za bradu zpět k sobě. „Tak krásná a ještě ke všemu anděl. Tak vzácná. Tak mocná. Andělský vlkodlak. Jak je možné, že tě nemám já, ale můj podřízený alfa? Měla bys být moje."

Celou dobu, co mluví, si toho Charleen nevšimla a soustředila se jen na to, aby mu nepozvracela ten drahý oblek, protože se jí z něj dělalo špatně. Ale teď jí došlo, že cítí tlak v hrudi a mravenčení v prstech. Ten tlak je přímo na zdroji Pouta, jak se něčemu brání. Charleen se jen sladce usměje a Vlado, myslíc si, že dosáhnul svého, také. „Ach, milý non-alfo," promluví, a kdo jí zná, poznal by, že je to jeden z jejích přeslazených ironických hlasů. Vladimir se rozzáří a začne se naklánět, snad pro polibek. Ale Char se bíle rozsvítí oči, zlostí nad jeho drzostí.

To ho zarazí a překvapeně se na ni podívá. „Vy jste se pokusil do mě vtisknout?" zavrčí a Vlado se o dva kroky vzdálí.

„Zvláštní. Jsi vůbec vlkodlak?" zeptá se místo odpovědi na její otázku.

„Taková drzost!" zasyčí Charleen a proti její vůli se jí roztáhnou křídla. Vladimir zalapá po dechu. „Co si to dovolujete?! Jsem luna Charleen Violet Arual! Družka Alexandera Sergejeviče, alfy norské severní smečky a především přímý potomek boží! Vnučka Laury, anděla strážného, dcera anděla Angela Marconia Aruala. Kdo jste k sakru vy, že si mě dovolujete pokusit podmanit i přes to, že já už dávno svého druha mám?!" zvýší hlas a Vlado najednou neví, co by řekl. „Tohle jste udělal naposledy. Nepokoušejte si mě proti sobě poštvat. Já se vám zodpovídat nemusím." A s těmi slovy se odrazila a letěla hledat okno do jejich pokoje.

Orientovala se díky hlavnímu vchodu a po směru našla to správné okno. Bylo otevřené a Alex nikde. Opatrně se tam vsoukala, schovala křídla a zavřela za sebou. Alex ji šel nejspíš hledat, a tak nelenila a pustila se do balení. Tady nechtěla zůstávat už ani minutu.

Po tom, co měla jeden moc zajímavý telefonát, který jí akorát tak nahrál do karet, v zimním kabátu a se služebnictvem za zády sešla schody vedoucí do, nebo spíše z, levého křídla a teď se pustila z těch hlavních. Dole v síni byl Vlado s Alexem a něco řešili. Nahodila výraz typu „jsem úplně v pohodě" a s úsměvem sešla dolů, mezitím, co si jí všimli a vyjeveně na ni oba civěli.

„Charleen, co se děje?" promluvil jako první Alex, výrazně vyděšeným hlasem a Vlado chtěl radši mlčet.

Ale to by nebyla Char. „Non-alfo," kývla na něj jako, že dle etikety a on jí to strnule oplatil: „Luno Charleen."

Teď se konečně otočila na svého druha, který byl napjatý jako struna. „Volala mi matka. Freya se chce nechat proměnit, ale chce, abych u toho byla já. Jelikož se musí proměnit co nejdřív, aby se co nejdřív začala učit, letím ihned domů," řekla skálopevným hlasem, až se sama divila, jakým tónem mluví.

Vlado mlčel a Alexovi se zalily oči slzami. „Vladimire, prosím, necháš nás o samotě?" otočí se na něj a on přikývne.

„Jistěže. Budu v pracovně." A je na odchodu, když v tom se ozve Charleen.

„Na Shledanou, non-alfo." A velice pohrdavě se na něj podívá.

„Na Shledanou," řekne jen a rychle zmizí.

To se na Char otočí Alex a chytne ji za ramena. „Ty ode mě odcházíš?" vyhrkne a Charleen to div nesloží.

Má tak smutné oči, to u něj viděla snad naposledy, když si myslel, že zemřela. „Zbláznil ses? Říkám pravdu, Alexi. Vážně mi volala máma, že Freya čeká jen na mě. Nelžu." A taky vážně nelhala.

„No, ale to budeme daleko od sebe." Začíná panikařit a Charleen vůbec nechápe, co mu hrabe.

„Na dvacet čtyři hodin. Alexi, vzpamatuj se, sakra."

Pustí ji a chvíli se na ní jen dívá a pak poraženecky zvedne ruce. „Vem si tryskáč."

„No to vezmu. Po svých až do Norska neletím. By mi ta křídla upadla."